Když si David Rozumek vybíral, kam půjde studovat ekonomii, zvažoval jen Brno a rodné Pardubice. Zvolil nakonec Ekonomicko-správní fakultu MU, na níž si udělal i doktorát. Dnes pracuje v ústředí Mezinárodního měnového fondu (MMF) ve Washingtonu, kde se coby seniorní expert věnuje bankovnímu sektoru.
Na vysokou školu šel z obchodní akademie, takže zaměření na ekonomii bylo dané. „Už ve čtvrtém ročníku na střední jsem si koupil Samuelsona (pozn. redakce: učebnice ekonomie, která patří do základní literatury tohoto oboru) a ještě během prázdnin jsem ho četl, něco mě na něm fascinovalo,“ vzpomíná Rozumek, který v červnu na Festivalu MUNI 100 převzal ocenění udílené stovce význačných absolventů Masarykovy univerzity u příležitosti 100. výročí založení školy.
Proč jste si vybral pro studium právě Masarykovu univerzitu?
Lákalo mě Brno a dnes vím, že to byla dobrá volba. Ekonomicko-správní fakulta MU je menší než VŠE (Vysoká škola ekonomická v Praze), vztahy jsou tu těsnější a prostředí příjemnější. Studium tady mi dalo spoustu kamarádů, některé na celý život. Navíc jsem si říkal, že v Praze stejně asi skončím, protože tam – alespoň tenkrát - bylo víc pracovních příležitostí.
V Praze jste opravdu práci našel, a to v Komisi pro cenné papíry. Bylo náročné se tam dostat?
Začal jsem tam pracovat už v pátém ročníku. Život je vždycky o nějakých náhodách a tady ta příležitost se objevila s kamarádem, který už v komisi pracoval, místo tam mi doporučil, a poradil, co si nastudovat na pohovor.
Jak jste zvládal práci v Praze a školu v Brně?
Bylo to trochu hektické, protože můj tehdejší šéf trval na plném úvazku. Takže jsem si pondělí až čtvrtek odpracoval hodiny v Praze a na pátek jezdil do školy. Naštěstí se zbývající předměty daly nahrnout do jednoho dne a poslední semestr byl už více méně jen o psaní závěrečné práce. Taky jsem na učení a psaní využíval dovolenou, což jsem dělal pak i na doktorátu.
Komise pro cenné papíry od roku 1998 dohlížela na kapitálový trh a v podstatě stála u počátku jeho rozvoje. Podařilo se v Česku vůbec obchodování s cennými papíry a burzu rozjet?
Tehdy se trh v České republice rozvíjel velmi bouřlivě, pak následovalo vystřízlivění a nakonec útlum. Dle mého soudu, silný kapitálový trh naší ekonomice dnes chybí. Na druhou stranu, pokud se srovnáme s bývalými zeměmi východního bloku, tak máme solidní základ, na kterém jde dál stavět. Myslím si, že Česko má podobný potenciál v mnoha směrech, ale nevyužívá ho vždycky naplno.
David Rozumek (1977)
Dá se tomu třeba právě v oblasti kapitálového trhu nějak pomoci?
Impulsem mohla být penzijní reforma, která nakonec skončila tak nějak rozpačitě. Politická reprezentace se k ní ale nakonec bude muset vrátit a systém přenastavit směrem k přímější odpovědnosti občanů za svůj vlastní důchod. To by mohlo kapitálovému trhu částečně pomoci. Ale jeho rozvoj závisí zejména na vnímání a nastavení lidí. Češi jsou hodně konzervativní a nepouští se do rizikovějšího investování. To nemusí být nutně špatně, ale rozhodně to není dobré pro kapitálový trh.
Komise pro cenné papíry se v roce 2006 stala součástí České národní banky, kde jste se začal věnovat bankovnímu dohledu. Byl to velký rozdíl proti budování kapitálového trhu?
Banky jsou trochu jiní živočichové než instituce kapitálového trhu. V jednání s nimi se mi ale hodily předchozí znalosti a zkušenosti třeba v tom, že jsem byl trochu podezřívavější než jiní kolegové z bankovního dohledu. V oblasti kapitálového trhu jsme také leckdy bývali důraznější a v jednání dynamičtější, než jsou obecně bankovní regulátoři. To se mi pak osvědčilo ve finanční krizi, kdy každé zaváhání mohlo vyslat mylný signál protistraně, nebo prohrát vyjednávání na půdě evropských institucí.
V době finanční krize jste působil v ČNB i v Evropské agentuře pro bankovnictví. Jak to tehdy vlastně vypadalo, jaké kroky jste museli dělat?
Byla to asi nejzajímavější doba působení v centrální bance. Musím ale zdůraznit, že jsme neřešili stejné problémy se slabými bankami jako kolegové v zahraničí. Naší hlavní starostí bylo, aby se problémy mateřských bank nepřelily do jejich dcer v České republice. V tomto období mi hodně dala evropská agenda, kde jsem získal podstatně širší rozhled o aktuální situaci v evropských zemích, ale i o nastavení celého systému.
Dluhová krize přinesla řadu nových opatření, například společnou regulaci či dohled na bankami. Muselo to být docela náročné, najít v krátkém čase shodu na nějakých zásadních krocích.
I když to bylo složité, tak evropská byrokracie má nástroje na to, aby se uměla efektivně domluvit. Zejména starší členské státy v tom umí chodit. Jednání o nějakém kompromisním řešení neprobíhají jen u jednacích stolů, ale i na večeřích, lidé si telefonují a věci se řeší v podstatě pořád a průběžně. A nemusíte být nutně z velké země, aby vaše slovo mělo v diskusi nějakou váhu. Jinak největším přínosem tehdejších iniciativ bylo to, že se bankovní sektor posílil kapitálově a v oblasti likvidity. Cenou za zvolenou cestu je systém regulace, který je poměrně složitý a jeho komplexnost může být do budoucna problém. Je velice náročné s tímto balíkem opatření pracovat, předvídat a správě interpretovat všechny jeho výsledky. Myslím, že to se bude muset změnit. Je to jako řídit auto několika volanty, když přesně nevíte, kdy a kolik ten který volant zabere. Na brzdu a plyn povětšinou šlape někdo jiný.
Kdy a odkud může přijít další taková krize?
Když se dívám na stavy finančních systémů některých evropských zemí, tak se obávám, aby impulz nepřišel z Evropy. Obchodní válka mezi Čínou a USA samozřejmě také situaci nepomáhá. Ale nemusí to být přímo krize, jen hlubší výkyv ekonomiky. Hospodářský cyklus v sobě zahrnuje období růstu a samozřejmě i poklesu a podle všech pouček i signálů, které jsou k dispozici, se zdá, že už by se ekonomika mohla zhoupnout směrem dolů.
Minimálně o stavu bankovnictví a dalších finančních institucí v různých zemích teď máte díky své pozici na ústředí Mezinárodního měnového fondu asi docela dobrý přehled. Jak se vlastně člověk dostane na takový post?
Vyhraje výběrové řízení (směje se). O tom prvním, na pozici poradce pro Bosnu a Hercegovinu, jsem se dozvěděl od bývalých kolegů. Po deseti měsících se mi pak ozval můj nynější šéf a řekl mi o možnosti přihlásit se na pozici, kde jsem teď. Pak zbývá udělat pohovory před panely a samozřejmě i pomůže, když na vás přijde z více stran pozitivní reference. Takže nakonec je velmi důležité mít i štěstí na dobré lidi, které při své práci potkáte.
Co tedy přesně děláte?
Pracuji v divizi, která se zabývá dohledem a regulací finančních institucí a trhů. Takové profesní nebe pro regulátory. Zahrnuje to tři hlavní činnosti. Zaprvé je to nastavování politik a účast na tvorbě regulací. Například aktuálně mám na starosti nebankovní finanční instituce zprostředkovávající úvěry a připravuji tzv. policy paper mapující tuto oblast v různých zemích světa, jejich problémy i přijímaná řešení. Na tomhle základě stavím příběh, který může nabídnout efektivní nástroje pro řešení podobných situací jiných států nebo trhů. Další součástí mé práce je takzvaná technická pomoc. Když některá země požádá o radu v určité oblasti, snažíme se dozvědět o konkrétní situaci co nejvíce, včetně toho že tam jedeme na tzv. misi a máme poměrně intenzivní program plný jednání se všemi, kdo mají k věci co říci. Výsledkem jsou doporučení k přijetí nějakých opatření, ale třeba i metodika, nový zákon, anebo školení. Asi nejnáročnější část mé práce jsou pak takzvané FSAP neboli Financial Sector Assessment Program, což je hodnocení finančního sektoru konkrétní země.
Něco jako kontrola finančního zdraví daného státu?
V podstatě ano, jde o velmi důkladnou prověrku finančního systému, při níž začínáme makroekonomickým přehledem a postupujeme pak k podrobnostem o stavu jednotlivých součástí trhu. Je to náročné na znalosti i pracovní nasazení. Nejdříve si musíme dopředu nastudovat všechny dostupné informace o dané zemi a začneme si stavět nějaký obrázek. Pak si vyžádáme další materiály přímo od ní a nakonec vyrazíme, většinou tak na tři týdny, na místo. Celé dny máme schůzky s institucemi, administrativou, detailně zkoumáme, jak fungují, postupně rozkrýváme, jak je nastavený celý systém, odkrýváme jeho slabé stránky a možná rizika. Součástí jsou i zátěžové testy. Na konci této „mise“ odevzdáváme první verzi zprávy o finanční stabilitě dané země, včetně konkrétních doporučení. V podstatě je to jako napsat pokaždé další – trochu přerostlou – dizertačku. A samozřejmě ji i obhájit. Když je systém složitý, jedna mise nestačí. Loni jsem byl v nám blízké Makedonii, letos je to pestřejší, když vedu malý tým expertů v Jižní Koreji.
Jak moc je hodnocení pro danou zemi závazné?
Samozřejmě, že státy s našimi závěry ne vždy souhlasí, a když dáváme nějaká doporučení na změnu, vedou se kolem toho velké diskuze.
Můžete takto kontrolovat i Česko?
Pro Česko bych takovou analýzu dělat nesměl a osobně bych se cítil podjatý i v případě Slovenska.
Jak se vlastně žije ve Washingtonu a vůbec v USA ve srovnání s Českem?
Washington je město ideální velikosti podobně jako Brno, a žije se tam stejně dobře. Když chce člověk nějaké vzrušení, tak je kousek New York. Ten je asi čtyři hodiny autobusem a já tam jezdím jen tak se pobrouzdat ulicemi a nasát jeho atmosféru, a příležitostně zaskočím na nějakou výstavu nebo do opery. Letos jsem tam byl už asi čtyřikrát, už jen ta procházka je zážitek! Nemluvě o návštěvě Broadwaye s mojí dcerou, která si pak do deníku napsala, že viděla „největší šou světa“.
Co se týče srovnání se životem ve Spojených státech, tak musím říct, že v Česku oproti nim máme blahobyt. Ať už je to všem dostupná bezplatná zdravotní péče na výborné úrovni, že nikoho nezruinuje vážný zdravotní problém. To se v USA snadno může stát. I obecná úroveň českého školství je ve srovnání s USA na dobré úrovni a hlavně je vzdělání dostupné všem. V neposlední řadě je to pak volný čas, kterého mají lidé v tuzemsku dost a je to také velká hodnota. V Česku je zkrátka dobrá životní úroveň, krásný život a málo důvodů si stěžovat. Ale nejsem si moc jistý, zda si toho lidé tady váží.
