Když vejdete do Pavilonu Anthropos Moravského zemského muzea v brněnských Pisárkách, padne váš pohled na malou postavu neandrtálce. Stráží vchod do expozice a je to také první realistický model postavy, na kterém se podílela antropoložka Eva Vaníčková.
Jak skutečně vypadali dávní příbuzní dnešního člověka nebo třeba známé osobnosti z doby, kdy ještě neexistovaly fotografie a malíři nebyli zrovna exaktní, touží lidé poznat už někdy od 19. století.
„První vymodelované postavy ale pocházejí už z 16. a 17. století, kdy se na reálných kostrách vytvářely z vosku všechny svaly a orgány. Byly to lékařské pomůcky, ale díky dobré práci se na nich zpětně odráží i podoba člověka, jehož kostru použili,“ říká k historii vyrábění trojrozměrných realistických modelů obličejů i postav Vaníčková, která v Moravském zemském muzeu pracuje v laboratoři antropologické rekonstrukce.
Sama se k jedné z metod dostala už při studiu na Přírodovědecké fakultě MU, víc se jí ale začala věnovat asi před pěti lety díky navázání spolupráce se sochařem Ondřejem Bílkem. „Už na gymnáziu mě bavilo umění, ale také biologie a člověk, proto jsem si nakonec podala přihlášku právě na antropologii. Tam jsem poznala práci ruského antropologa Michaila Gerasimova, který při modelování začal využívat měření tloušťky tkání na různých částech obličeje. Bylo to pro mě ideální sloučení vědy a umění,“ zdůraznila Vaníčková, co ji na vytváření modelů předků dnešních lidí zaujalo. Metodu studovala i na stáži na moskevské Akademii věd, kam stále jezdí.
Sama se věnuje především kresebným rekonstrukcím a modelování nechává na sochaři. „V podstatě si udělám obrys lebky v životní velikosti a v přesně daných místech si na ni přenesu potřebné míry, které mi vytvoří systém bodů a konturu obličeje. Uvidím pak umístění očí a uší a jak byly velké, jaký byl jejich sklon a podobně. Jako antropolog vím, co na lebce sledovat a jak se to projeví ve výsledné podobě,“ vysvětluje a dodává, že díky novým metodám jako rentgen či ultrazvuk se navíc stále zpřesňují informace, z nichž se při modelování vychází.
Eva Vaníčková
Když s kolegou tvoří model celého těla, pak záleží na tom, koho konkrétně budou rekonstruovat. Například u neandrtálce vezmou jeho typizovanou kostru, dají ji do postoje, který bude postava zaujímat, a pak na ní musí vymodelovat postupně každý sval, aby získali výslednou realistickou podobu. Pokud je to prapředek patřící k druhu homo sapiens, tak si vyberou nějakého kamaráda, který odpovídá modelu, toho si naskenují, nechají tělo vyfrézovat z polystyrenu a jen je dle potřeb dotvoří.
Zatímco rekonstrukce podoby je poměrně přesně daná, trochu vymýšlet si můžou třeba u barvy vlasů či očí, druhu účesu nebo třeba u jizev na těle. „To jsou věci, které na kosterních pozůstatcích nezanechávají žádné stopy. U vlasů či očí můžeme zkusit odhadnout jejich barvu za pomoci genetické analýzy, ale ta je drahá a obvykle ji neděláme,“ podotkla Vaníčková.
Za sebou má už několik rekonstrukcí. „Začalo to v roce 2014, když přišel sochař Ondřej Bílek s prosbou, zda by mu někdo z muzea neporadil s rekonstrukcí neandrtálce. Konzultovala jsem to s ním a domluvili jsme se, že ho naučím metodu na vybrané lebce. Zvolila jsem tu, která byla nalezena v Býčí skále stejně jako zlaté šperky původně považované za korunku. Později se ukázalo, že jde spíše o pár záušnic, ale obojí naznačuje, že mohlo jít o společensky výše postavenou ženu. Začali jsme jí proto říkat princezna z Býčí skály.“
Tato busta měla velký ohlas, a když pak vytvořili ještě přesnou anatomickou podobu neandrtálce, začaly jim přibývat zakázky od antropologů, archeologů i měst. „Naposledy jsme vytvořili třeba bronzovou bustu Jana Nepomuckého pro Svatojánské muzeum v Nepomuku nebo neandrtálského lovce pro humpolecké Hrdličkovo muzeum,“ dodala Vaníčková.
Mezi dosavadními modely prý nemá favorita, nejvíc ji vždy baví aktuální projekt. Za každou postavou je totiž nějaký příběh. „Vždycky si vyberete nějakou zajímavost, ať už jde o okolnosti archeologického nálezu nebo třeba jedince se zraněním. Naše busty tak mají většinou nějaký přídomek. Kromě princezny jsme tak modelovali třeba šamanku z Dolních Věstonic. Šlo o ojedinělý nález hrobu z období lovců mamutů s pozůstatky ženy ozdobené červeným barvivem. Měla deformovanou lebku jako následek zranění. Dokonce se v oblasti sídliště našly dvě vyřezané hlavičky. Obě měly povislou tvář, která odpovídala deformacím její lebky,“ popsala svou práci antropoložka.
Aktuálně Vaníčková pracuje na replice obětní šachty z moravskokrumlovského lesa. V původně těžební jámě se našly v různých vrstvách kostry dvou žen a novorozence ve zvláštních polohách. Možná byly svázané a je jisté, že byly příbuzné. Z koster odborníci také poznali, že v mládí měly špatnou stravu a stres a v dospělosti sice jedly lépe, ale zase těžce pracovaly. Je možné, že byly rituálně obětovány.
„Tyto realistické rekonstrukce mi umožňují zprostředkovávat příběhy našich předků návštěvníkům muzeí,“ podotkla antropoložka, která sama dokáže nejen o replikách předků poutavě a dlouho vyprávět.
Svou prací je nadšená, a když to jde, jezdí i na terénní výzkumy. Jediné místo, kde se podle svých slov k antropologii nedostane, je doma na Znojemsku. Bydlí až u hranic s Rakouskem a denně tráví mnoho času dojížděním. Nevadí jí to, ráda odděluje svůj volný čas od práce a odpočine si od ruchu města.
