Tým vedený Jiřím Svobodou tam jde ve stopách kočovných Něnců, kteří i ve třetím tisíciletí žijí životem, jaký čeští badatelé znají jen z literatury nebo ho čtou z nálezů, které odkrývají v Dolních Věstonicích a v Pavlově.
Vědci pracují s jednoduchou premisou – když se jim povede popsat život ruských kočovníků, měli by lépe porozumět i životu lidí, kteří obývali jižní Moravu před 25 až 30 tisíci lety. Jde totiž do jisté míry o analogii.
„V oblasti Yangana Pe provádíme etnoarcheologický výzkum. Zajímá nás, jak se lidé adaptují na prostředí tamější tundry a lesotundry a jak využívají zdroje, které mají k dispozici,“ objasňuje Sandra Sázelová, jedna z členek výzkumného týmu.
Ona a její kolegové pracují na poloostrově Jamal hlavně v oblasti Yangana Pe, kde žijí chudší Něnci a ti bohatší se sem se svými sobími stády stahují v zimním období. Je-li řeč o sobech, pak je třeba myslet na to, že je to určující element života kočovníků.
„S trochou nadsázky lze diskutovat o tom, kdo koho domestikoval – jestli sob člověka, nebo člověk soba,“ říká Sázelová. Sobi jsou pro Něnce hlavním zdrojem obživy, početná stáda ale potřebují speciální stravu, kterou reprezentují specifické druhy lišejníků. Když v jedné lokalitě dojdou, je třeba přemístit stáda jinam. To však podle Sázelové není jediný důvod, proč potřebují střídat zimní a letní stanoviště.
„Třeba právě v oblasti Yangana Pe je v určitou část roku pro soby příliš horko a navíc je odsud vyštvává bodavý hmyz,“ podotýká antropoložka a zmiňuje, že migrační trasy mohou být až 1200 kilometrů dlouhé.
Jak se žije Něncům?
Na Jamalu žije asi 4500 Něnců, míra jejich kočovnosti je však odlišná. Část žije usedle, část migruje. Ti, kteří se stěhují, obývají stany, kterým se říká čumy a lze je přizpůsobit letnímu i zimnímu klimatu.
Je to potřeba, rozdíl mezi těmito dvěma obdobími může činit až 70 stupňů Celsia. „Na letní stany se dřív používala kůra, dnes už si lidé kupují i hrubé plátno. Zimní čum se pokrývá dvěma vrstvami kožešin,“ popisuje netradiční obydlí Sázelová.
Ne vždy s sebou kočovníci na cesty berou všechen svůj majetek. Brněnští vědci v krajině čas od času narazili na plně naložené sáně, na kterých Něnci nechávají věci, jež zrovna nepotřebují, a časem se pro ně vrátí. Zahlédnout lze v krajině ovšem ještě jinou neobvyklou věc. Tu a tam se objevují hromady sobího paroží, jimiž se označují místa, která jsou pro obyvatele nějak důležitá, a slouží i jako orientační bod.
Jídelníček kočovníků
Ze zmínky o sobech je jasné, co tvoří hlavní část jídelníčku Něnců. Čím dál víc do něj ale pronikají i jiné složky. Když se migrující chovatelé stahují k jezerům, živí se také rybami a díky přibližující se civilizaci si začali potraviny postupně i dokupovat. Výzkumníci to zjistili prostřednictvím analýz odpadků, které po sobě lidé na tábořištích nechávají.
Došli tak mimo jiné ke zjištění, že u rodin, které jsou v nejužším kontaktu s civilizací, výrazně narostla konzumace alkoholu. Kočovníci si tím zadělávají na problémy. „Jejich tělo si s alkoholem neumí moc dobře poradit, chybí mu enzym, který ho štěpí,“ podotýká Sandra Sázelová a dodává, že alkohol už si v dávné minulosti vydobyl speciální pozici. U některých rituálů se používá jako obětina.
Nejistá budoucnost
Jednou z otázek, kterou si teď vědci kladou, je, co bude s Něnci do budoucna. Na celém poloostrově Jamal se čile těží zemní plyn, oblast je vnímána jako zásobárna této suroviny pro celou Evropu, takže je jasné, že se s těžbou hned tak nepřestane. Pro kočovníky to však znamená, že se zmenšuje prostor, na kterém mohou žít.
„Vědí, že jejich situace je velmi nejistá, proto se snaží svá stáda sobů zvětšovat, což ale způsobuje další problémy,“ naznačuje Sázelová. Experti už teď mluví o tom, že množství zvířat je až dvakrát větší, než dokáže krajina dlouhodobě uživit. Stáda by se tak měla spíš zmenšovat, ale to dobrovolně nikdo z místních neudělá.
O zvířata se však časem možná nebude mít kdo starat. Ruská vláda totiž vyžaduje plnění povinné školní docházky, takže děti žijí devět měsíců v roce na internátech mimo svoji rodinu.
„Nemají tak kdy nabrat potřebné znalosti a dovednosti, aby přežily život v tundře. Pokud budou tyto děti chtít navázat na život svých rodičů, bude to od nich vyžadovat velké osobní úsilí,“ říká Sázelová, která by se dětem ruských kočovníků chtěla věnovat v některé další studii. Ve společnosti Něnců mají totiž ti nejmladší specifické postavení.
