Šárka Gmiterková vystudovala na Filozofické fakultě MU v programu Obecná teorie a dějiny umění a kultury. Nyní působí na fakultě jako odborná asistentka Ústavu filmu a audiovizuální kultury. Její více než čtyřsetstránková monografie s názvem On: Kristian v montérkách měla křest na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, kde knihu představila před zaplněným kinosálem. Po dvou měsících prodeje byla její kniha téměř vyprodaná.
Jaké to pro vás bylo, zaobírat se několik let životem a dílem Oldřicha Nového?
Pokaždé, když o někom píšete monografii, jde o intenzivní společný čas. Vlastně skoro vztah. Fáze finalizace a ostrého psaní textu je vůbec tou nejtěžší a tehdy vzniká prostor pro různé představy a fantazie. Když jsem dokončovala rukopis diplomové práce o Jiřině Štěpničkové, zdávalo se mi, že mě Česká Madona chodí hladit po vlasech. Přiznám se, že u Oldřicha to bylo jiné, protože šlo o proces delší a náročnější. Takže tam jsem cítila hlavně únavu a chvílemi frustraci. Z paměti ale dovedu vytáhnout i dojemné momenty, například když jsem sama posedávala v archivu Českého rozhlasu, kde jsem poslouchala nahrávky jeho rozhlasových půlhodinek z poloviny 60. let. A některá Oldřichova vyprávění, která jsem do té doby neznala, mě dovedla až k slzám.
O Oldřichu Novém dosud vyšlo několik knih, mnohokrát je zmiňován ve vzpomínkách pamětníků. Vy jste generačně mladší autorka, v čem je vaše monografie jiná?
Snažím se vnímat Oldřicha Nového ne tolik jako soukromou osobnost, ale jako profesionálního herce v několika mediálních a kulturních průmyslech, jehož kariéra se vinula napříč pěti politickými režimy. V každém z nich musel čelit velmi specifickým výzvám, které ho nutily modifikovat jeho pečlivě budovaný hvězdný obraz a herecký typ. Zároveň musel zůstat stále stejný a rozpoznatelný pro široké publikum.
Jaká témata v knize otevíráte?
V knize jsou tři výzkumné, chronologicky organizované kapitoly. První část se věnuje nejplodnějšímu období Oldřicha Nového, které zahrnovalo jak dráhu divadelní, tak filmovou, i spolupráci s rozhlasem a nahrávacím průmyslem. Do konce války Nový točil alespoň jeden film ročně a fungoval jako ředitel, režisér, dramaturg a hlavní star Nového divadla. Ohromný záběr. Je logické, že v tomto časovém úseku si všímám hlavně průniků mezi kinematografií a divadlem, analyzuji Nového herecký typ včetně jednotlivých hereckých prostředků, všímám si jeho nejbližších spolupracovníků a přibližuji Nové divadlo jak po stránce produkční, tak repertoárové. V druhé části knihy jsem zaměřila svou pozornost směrem k archivním dokumentům a k širšímu společensko-politickému kontextu a třetí kapitolu určuje téma stárnutí a nostalgie, kdy si všímám proměny filmů, které Nový natočil nebo plánoval realizovat po roce 1955.
Kniha vychází z vaší disertační práce obhájené před čtyřmi lety. Jak dlouho jste ji připravovala?
Můj disertační výzkum trval šest let, což je delší než standardní doba studia. Potřebovala jsem si být stoprocentně jistá, že text je nejen podložený a vyzdrojovaný, ale že nabízí nový úhel pohledu a že jde o dílo i v žánru disertace čtenářsky vstřícné. Zhruba rok a půl zabraly další úpravy rukopis.
Kdy jste se poprvé setkala s filmy Oldřicha Nového?
Mé první setkání s kinematografií skutečně vedlo přes filmy pro pamětníky. Animované večerníčky nebo pohádky se ve mně neusadily tak hluboce, jako černobílé lehkovážné snímky s Oldřichem Novým, Adinou Mandlovou, Raoulem Schránilem nebo Járou Kohoutem. Jako dítě jsem trávila spoustu času na východním Slovensku, s dědečkem Vasilem, který byl lékař a studoval za první republiky v Praze. Tam se naučil chodit pravidelně do kina a spousta těchto filmů mu přirostla k srdci. Televizní cyklus filmů pro pamětníky byl pevnou součástí nedělního programu, protože dědu zřejmě ty milé příběhy vracely zpátky do mladých let.
Jaký byl Oldřich Nový jako herec – člověk – muž?
Jeho veřejná hvězdná osobnost se výrazně sytila z řady jeho soukromých preferencí a postojů. I v soukromí šlo, podle vzpomínek pamětníků, a o nesmírně kultivovaného a elegantního muže. Své znalosti bontonu, společenského vystupování, odívání a evropské kultury přenášel do divadelních a filmových rolí. Jeho hrdinové se nepitvořili, nepodbízeli, ale nabízeli jakýsi ideál, k němuž mohli vzhlížet muži i ženy.
A jeho charakter v soukromí?
Byl loajální a morálně pevný, jak dokládá jeho vzdorování nátlaku na rozvod s manželkou Alicí během protektorátu. A se svojí ženou zůstal i po válce, i když se u ní v důsledku válečných útrap rozvinula duševní choroba. Existují příběhy dokládající jeho šetrnost, někdy možná až přílišnou. Měl velmi dobrý vztah k mladé generaci, protože na přelomu 50. a 60. let byl pedagogem na konzervatoři. Byl údajně velmi špatný řidič, což je mi na něm nesmírně sympatické, tuhle neschopnost totiž sdílíme. Vždy, když naberu nějaký plůtek nebo sloupek, vzpomenu si na Oldřicha a hned je mi lépe, že řidičské nedostatky nás spojují.
Která část jeho života vás nejvíc fascinuje?
Dodnes mě fascinuje jeho výkonnost v letech 1939 až 1941. Točil zhruba tři filmy ročně. Do toho večer co večer, často včetně matiné, vystupoval v Novém divadle. Na programu sice byla vždycky jenom jedna hra, která se hrála celou sezonu, případně po celý rok, ale i tak jde o obdivuhodné nasazení.
Část života Oldřicha Nového je spjatá i s Brnem. Můžete tuto etapu přiblížit?
Brno pro něj bylo nesmírně důležité, protože tu potkal svoji manželku, fotografku Alici Novou, rozenou Wienerovou. Chodil rád do dnes už neexistující Akademické kavárny; také do hotelu Avion nebo do kavárny Bellevue na nároží dnešního Moravského náměstí a Joštovy ulice. Celý život se vracel do hotelu Grand, kam ve dvacátých a v první polovině třicátých let chodíval po představení na pozdní večeři. Když po válce do Brna zavítal na divadelní hostování, brával sem na jídlo svoji dceru Janu se zetěm Josefem Včelákem. V Brně i bydlel, nejdéle to bylo na Veveří č. 18, až do roku 1931.
Název knihy zní ON, podtitul Kristian v montérkách. K čemu spojení odkazuje?
Název knihy tvoří iniciály Oldřicha Nového. Zároveň jde o zdůraznění jeho pozice jedinečné hvězdy a herce. Fakt, že nemusíme rozepisovat celé jméno, ale stačí Nového fotografie spolu s jeho iniciálami, jasně dokládá, jak moc je vrostlý do českého kulturního prostředí. Podtitul Kristian v montérkách byl původně titul mé disertační práce.
Knihu nabízíte s různými variantami fotografií. Proč? Nedokázala jste se rozhodnout, který snímek dát na obálku?
Kniha původně měla mnohem ambicióznější grafický design. Potah jsme plánovali sametový a na titulní straně průhlednou plastovou kapsičku. V ní měl čtenář najít 5 pohlednic s portrétem Oldřicha Nového, které si na obálce mohl měnit dle vlastního uvážení a nálady. Bohužel na takový koncept se ve finále nedostávalo financí, ale naštěstí jsme si mohli dovolit vytisknout čtyři různé obálky, aby možnost výběru zůstala.
Šárka Gmiterková
Oblíbené koníčky: Jóga, pokojové rostliny, cesty a toulky
Nejoblíbenější kniha: Hermafrodit od Jeffreyho Eugenidese
Oblíbený hudební žánr: Filmové a seriálové soundtracky a písňové kompilace
Oblíbený film: Český Dáma na kolejích, světový Jackie Brownová
