Na ZŠ Husova v Brně učí sedmým rokem angličtinu, pro středoškolské a vysokoškolské studenty vytvořil projekt AGAMA s ingrediencemi A jako angličtina, GAM jako gamifikace a smysl pro hru a konečně A jako akademická, ambiciózní i absolutní. Ideální pedagog podle Ondřeje Krahulce by měl mít smysl pro humor, hořet pro povolání, mít rád lidi, umět jim naslouchat a pracovat s nimi.
Byla pro vás před lety pedagogická fakulta od začátku jasná volba?
Ano, byla to první volba, ale v průběhu se dostavily pochybnosti, proto jsem měl mezi bakalářským a magisterským studiem dva roky pauzu. V té době jsem si vyzkoušel další zaměstnání a měl jsem možnost o učitelské profesi víc přemýšlet a protřídit si myšlenky. V mezičase jsem pracoval například pro ministerstvo vnitra. Nakonec jsem si vše ujasnil, studium dokončil a práci učitele vykonávám.
Co vás přimělo se ke studiu pedagogiky vrátit?
Rozhodl jsem se při výcviku v kasárnách. Dospěl jsem k tomu, že talenty, které mám, asi lépe využiju jinde. Školní prostředí mi přeci jen více sedí.
Pokračoval jste v magisterském studiu kvůli vědění, nebo kvůli dokladu o absolvování studia?
Když jsem ke studiu nastupoval, tak jsem vnímal, že chci dělat profesi, která mi dává smysl, a že k jejímu vykonávání něco potřebuji – onen papír. Postupně jsem si pak v Brně uvědomil, že studium není nutné zlo, ale naopak příjemná cesta a možnost se něco nového naučit a rozvíjet se. Dost mě ovlivnili i mí tehdejší pedagogové, dnes kolegové. Třeba mne dokázali hodně namotivovat vyučující na katedře angličtiny. Najednou to nebylo tak, že školu musím protrpět, abych mohl jednou dělat, co chci, ale užíval jsem si cestu, která k výsledku vedla, protože se člověk neustále učil spoustu nových věcí. Díky tomu mám v praxi z čeho čerpat a mám určitý nadhled.
Které předměty vás především oslovily?
Moc mě bavily všechny didaktiky i semináře praktického jazyka na katedře angličtiny, potkal jsem hodně inspirativních a skvělých lidí na tomhle pracovišti a poté i na praxi, což pro mne bylo zásadní. Tímto také zdravím současného vedoucího katedry angličtiny, u něhož jsem ocenil, jak přistupuje ke studiu literatury. Ta pro mne předtím znamenala nutné zlo. Jeho přístup byl osvěžující a dnes se na literaturu dívám úplně jinak. Zaujaly mě také praktické kurzy zaměřené na výuku literatury pro děti, ale i věci, které se týkaly testování. Čím praktičtější výuka byla, tím víc mne bavila. Měl jsem rád předměty, kde mi něco dával obsah, a zároveň jsem ocenil, jak byly metodicky vedené.
Je podle vás učitelství spíš o talentu, nebo se dá naučit?
Od každého trochu. Do určité míry je to i umění, ale každý máme nějaké talenty, které postupem let vybrousíme. Někdo má bezprostřední vztah k dětem nebo skvělý smysl pro humor, kterým dokáže lidi získat. To jsou střípky, které mohou pomáhat k tomu, aby vše „zapadlo“. Je to talent, který člověk rozvíjí, ale zároveň do určité míry i řemeslo, které má nějaké zákonitosti. I ten, kdo dokáže zaujmout nebo umí pracovat s hlasem, nezvládne-li řemeslo, může působit „jen“ jako zajímavý „plácal“. Třeba u angličtiny je řada věcí, nad nimiž je potřeba se zamýšlet. Existují zákonitosti, jak výuka jazyka funguje, metody, které jsou zajímavé, i techniky, které si můžete osvojit. Je fajn znát i jejich portfolio, vše spolu souvisí. Celé je to dlouhá celoživotní cesta. A čím víc víte, tím víc pochybujete, ale zároveň vás to posouvá dál k přemýšlení a tomu, jak učit.
Jste zastáncem školy hrou, inicioval jste projekt Agama, v jehož rámci se mohou studenti na úrovni B1 učit angličtinu zábavnou formou – prostřednictvím hry. Jak to funguje?
Dělám ve volném čase larpy, což jsou rolové hry, a do určité míry improvizované divadlo a podobně jsou laděné i naše aktivity. Mě třeba počítačové RPG naučily anglicky. Přijde mi fajn prožívat nějaké příběhy, hrát si, zažívat situace, které nezažívám denně, anebo ani normálně zažít nemůžeme, a zároveň se přitom něco učit, komunikovat a diskutovat. V rámci Agamy nabízíme diskusní hry, v nichž jste vrženi do nějaké situace – například jako námořníci z 19. století musíte doplout do přístavu, ale po cestě se vám dějí různé věci a vy musíte najít nějaké řešení. Tato forma se mi zdá přitažlivá, protože lidé mají rádi příběhy, navíc spolu musí komunikovat v cizím jazyce. Nemusí se při tom učit gramatiku a přečíst stovky knih, ale zažívají tyto věci přirozeně, využívají jazyk jako komunikační nástroj a postupně dochází k jeho akvizici. Učí se díky tomu, že podnikají něco, co je baví. Podobně se zlepšují i mí žáci, když dělají, co je baví – třeba píší fan fikce. Cílem je věnovat se jazyku při věcech, které studentům přijdou zajímavé a motivují je. Proto máme v Agamě zajímavé hry, které jsou, doufám, zábavné, a zároveň jimi pilujeme a tříbíme diskusní dovednosti, soft skills, slovní zásobu, obraty i schopnost se domluvit ve větším počtu lidí.
Jaká je v tomto případě role pedagoga?
Učitel by neměl být v hlavní roli, což je někdy těžké. Samotní studenti se dozví něco o době, kdy se hra odehrává, mohou se podívat na různá videa a poté vstupují do hry. Mají nějaké role a v jejich rámci řeší různé problémy. Moderátorem bývá jeden ze skupiny, vše si řídí sami. Pedagog pak může dávat zpětnou vazbu, jak žáci pracovali či jak si vedli jazykově. Méně zkušeným může třeba něco i dovysvětlit, nebo vyzvat někoho, kdo mluví méně. Čím jsou aktéři starší, tím učitel více ustupuje do pozadí, aby si studenti hru řídili sami, ale může jim dodat podněty k přemýšlení nebo po hře nabídnout reflexi. Scénáře vznikají spíš pro studenty, jde o úroveň angličtiny B1+, takže si je mohou vyzkoušet už na středních školách. Stačí, když mne pedagogové požádají o přístup. Zároveň Agama funguje i jako kurz pro studenty na vysoké škole. Zkoušel jsem hru i v rámci jazykovky, pro základky, aby ji deváťáci zvládli, vytvářela zjednodušenější verzi kolegyně. Věci z Agamy na základní škole, kde učím, moc nevyužiji, ale zase se díky tomuto projektu setkávám i se středoškoláky a vysokoškoláky, takže vnímám jako ozdravné, že potkávám různé skupiny lidí, s nimiž pracuji. A to vše prostřednictvím angličtiny.
Co jste sám jako žák na učitelích nejvíc oceňoval?
Hodně bych zavzpomínal na gympl a taky na vysokou. Vždy jsem uměl ocenit humor, když věci uměl pedagog podat odlehčeně a byl trošku „řízek“, i když jinak zůstával náročný. Oceňoval jsem a dodnes oceňuji jako zásadní věc lidskost, když umíte s lidmi mluvit a také se domluvit, a také schopnost být empatický, což je pro mne celoživotní učení. Líbí se mi, když je znát, že učitel má svůj předmět rád a baví ho. Vždy pro mě byli inspirativní učitelé, kteří měli velký všeobecný rozhled a věděli hodně věcí, takže jsem mohl být zvídavý. Ideální učitel by měl hořet pro povolání, mít smysl pro humor, mít rád lidi, umět jim naslouchat, pracovat s nimi a nadchnout je pro svůj obor.
Snažíte se podobnému ideálu dostát?
Je to ideál! Angličtina jako jazyk mne baví, stejně tak metody, které praktikujeme, humor musí posoudit žáci, o empatii a lidskost se snažím. Ale musíte se učit, nejsou to všechno tak přirozené vlastnosti.
Měl jste sám jako žák nějaký nešvar, který dnes nerad vidíte u svých svěřenců?
Pořád jsem do všeho hrozně moc kecal. A jsem si toho vědom. Vždycky jsem měl nějakou chytrou poznámku. A určitě byly hodiny, kdy to dnes už mí kolegové neměli rádi. A ano, dnes zažívám chvíle, kdy potřebuji něco sdělit, a chci mít ve třídě klid. Diskuse může klidně navázat potom. Ale v určitou chvíli chci, abychom všichni byli naladěni na stejnou vlnu, soustředili se a mohli si něco vysvětlit. A občas mají žáci, stejně jako my všichni, přesně v tu dobu potřebu říct něco důležitého kamarádovi... A to mám za to!
Jste v kontaktu i po škole se spolužáky ze studií, kolegy či bývalými žáky?
Z pedagogické fakulty jsme se všichni nějak rozprchli, část spolužaček je na mateřské. Ale setkávám se se studenty, kteří u nás na škole prošli praxí. Zůstali jsme v kontaktu nebo se scházíme v rámci metodického kabinetu pro cizí jazyky, který se v Brně zrovna rozjíždí, nebo i neformálně… Třeba dvě mé současné kolegyně byly coby studentky u nás na škole na praxi, to je taková hezká kontinuita. Snažím se být v kontaktu i s lidmi z fakulty, ale ne vždy na to je čas. Také se rád vídám s jednou skupinou angličtinářů ze střední školy, kde jsem pilotoval projekt Agamy. Mám také radost, když se ke mně přihlásí mí bývalí žáci, potkáme se třeba na České a můžeme si popovídat a probereme, jak se jim daří. Na naší základní škole také pořádáme zahradní slavnost, kam přicházejí i bývalí žáci, a někteří z nich, s nimiž jsem se seznámil na začátku své kariéry, jsou dnes budoucí učitelé. Taková setkání jsou vždycky fajn.
Je učitelství podle vás profese, které se lze věnovat celý život?
Je to asi povolání, kde můžete vyhořet, je těžké si nenosit práci domů, i když z toho nejste úplně nadšení. A zase je skvělé načerpat energii někde jinde, dál se vzdělávat. Věřím, že u vzdělávání nějakým způsobem i nadále zůstanu, ale nemohu tvrdit, že budu celý život učitelem angličtiny. To se mne ptáte moc brzy. Přijďte za třicet let, pak si řekneme, jestli to byl dobrý nápad (smích).
