Ještě před několika lety byste nejcennější moravské archiválie našli uložené v místech, kam by doslova psa nevyhnal. Dnes jsou v moderní budově, jakou mohou závidět kdekoliv na světě. Moravský zemský archiv našel i díky své současné ředitelce Kateřině Smutné adekvátní prostory pro svých 64 kilometrů archiválií v sousedství univerzitního kampusu Masarykovy univerzity.
Absolventka oboru archivnictví na Filozofické fakultě MU stojí v čele této instituce od roku 2000, v archivnictví se ale pohybuje už téměř 40 let. Že se chce věnovat historii, věděla už na základní škole. Paradoxně ji k tomu přivedl učitel, který jí chtěl dějepis znepříjemnit.
Co vlastně zahrnuje činnost takového archivu? Laická představa je, že pečujete o starobylé dokumenty.
Archiv je ukládací místo pro archiválie z činnosti státní správy a samosprávy a všech organizací, které jsou jimi zřízeny. Moravský zemský archiv tak má kompletní zemské fondy do roku 1949 a od té doby všechny krajské. Okresní archivy, které pod nás spadají, mají zase dokumenty bývalých okresních úřadů a svých příslušných obcí. Každý archiv má tedy tak říkajíc svůj vlastní akční rádius.
V jakém okamžiku tedy archivy přicházejí ke slovu?
Archivy jsou součástí státní správy, takže plníme například požadavky úřadů, které potřebují vyhledávat informace z dokumentů u nás uložených. Stáli jsme třeba u všech odškodňovacích akcí po roce 1989 od totálně nasazených přes válečné perzekuce až po restituce. Lidé o tom samozřejmě neměli příliš mnoho dokladů, tak jsme je vyhledávali u nás. A podobné věci nás čekají i teď, protože se bude odškodňovat třetí odboj a řešit církevní restituce.
Co je taková běžnější agenda?
Rešerše pro úřad pro zastupování státu, pro soudy nebo třeba pro ministerstvo zemědělství. Na katastrálním úřadu mají kupříkladu majitele pozemku narozeného v roce 1890 a my dohledáváme děti nebo vnoučata, abychom zjistili, jestli má pozemek ještě majitele nebo je to odúmrť státu. To je klíčové, třeba když se připravují dálnice nebo obchvaty. Jde o obrovské pátrací akce, na kterých spolupracujeme s okresními archivy, jež hledají v domovských listech. My se díváme zase do matrik.
Co pro archivnictví znamenal a dál bude znamenat nástup elektronického věku?
Snažíme se samozřejmě digitalizovat. Od roku 2008 máme datové úložiště, a tedy i kapacitu pro ukládání naskenovaných dokumentů. Vytipovali jsme archiválie, které jsou buď frekventované, nebo velmi cenné, aby netrpěly tím, že se vynášejí z optimálního prostředí do badatelny, kde na ně lidé sahají. Vyšli jsme hodně vstříc třeba genealogům, a na našem webu tak dnes najdete kompletní virtuální archiv matrik.
Co se ale pro vás mění do budoucna odborně? Třeba pro výkon vašeho povolání.
Archivnictví je na takovém rozcestí. Mělo by se změnit vzdělávání, protože archiváři nutně musí mít nějaké informatické povědomí, bez něj dost dobře nemůžou dělat předarchivní péči. A pokud se zrealizuje elektronické úřadování, což z finančních důvodů asi hned tak nebude, pak se tento požadavek ještě zvýší. Nechtěla bych ale, aby se z archiváře stal ajťák. Je pořád nutné studovat historii a pomocné vědy historické. Naprosto nezbytné je také, aby archivář znal dějiny správy. Je to děsná nuda, ale nedá se nic dělat. Bez znalosti toho, jak se měnila státní správa a samospráva od středověku až po současnost a jaké kompetence kdy a kam přecházely, je takový pracovník úplně k ničemu.
Stojíte v čele archivu, který je včetně mnoha okresních, které pod vás spadají, vůbec největším a také nejstarším archivem v Česku. Jaký je to pocit?
Je to velká zodpovědnost. Moravský zemský archiv pro mě byl vždy důležitý. Moje dcera tvrdí, že dokonce důležitější než ona. Věnovala jsem mu skutečně velkou část svého života. Nastoupila jsem zde už v roce 1974. Mám k němu ale ještě těsnější vztah od roku 2008, kdy jsme se kompletně přesunuli do jedné velké nové budovy v Bohunicích. Postavila jsem ji téměř vlastníma rukama, vydobyla jsem si ji a prožila celé martyrium projektování, stavby a stěhování. Přesouvali jsme se tři roky ze sedmnácti depozitářů, z nichž většina byla v tak špatném stavu, že dvě třetiny z našich šedesáti čtyř kilometrů archiválií byly plesnivé a musely projít sterilizátorem. Všechny archiválie jsou nyní uloženy v depozitářích, kde se udržuje patnáctistupňová teplota a padesátiprocentní vlhkost. Plísně díky tomu spí.
Co vás dovedlo ke studiu historického oboru?
Měla jsem na základní škole učitele dějepisu, který mi na čtvrtletní hodnocení napsal dvojku. On nás ale nevyvolával, na pohled mě na dvojku odhadl. Mě to tak naštvalo, že jsem se šla zeptat ředitele, jestli mi může někdo dát známku, když mě ještě ani nezkoušel. Výsledkem bylo, že kdykoliv pak onen učitel přišel na dějepis, tak mě vyvolal. Ale já si řekla, že mě nedostane, a hodně jsem se začala učit dějepis nejen z učebnic, ale i z odborných knih. Začalo mě to bavit a už nepustilo. Když jsem v šesté třídě hrdě říkala, že půjdu studovat dějepis, tak si o mně učitelky myslely, že jsem trhlá.
Do praxe jste vstoupila ještě za minulého režimu, který nebyl archivnictví zrovna nakloněn. Jaké to bylo?
Přechod do praxe byl o hodně horší. Lépe řečeno, byl to šok. Archivy spadají pod ministerstvo vnitra, což za socialismu znamenalo, že byly na řadě až po policejních psech. Prakticky nic se do nich neinvestovalo. Po skvělé školní teoretické přípravě jsme navíc byli trochu romanticky naladění na bádání ve středověkých listinách. Jenže po nás se najednou chtělo zpracování 20. století a kilometry a kilometry plesnivých, smradlavých a ožraných archiválií, které v tehdejších podmínkách ani nemohly vypadat jinak. Ve státním archivu pro východočeský kraj, kde jsem začínala, jsme měli na pořádání archiválií starý pingpongový stůl.
Kde vidíte kouzlo svého povolání? Ty plísně znějí trochu odtažitě.
Když jsem studovala archivnictví, zažívala jsem kouzelné okamžiky poznání. Jakmile se naučíte paleografii − nauku o starých písmech − a k tomu diplomatiku zabývající se studiem písemností úřední provenience, dokážete najednou samostatně číst nejrůznější staré listiny a také rozumět tomu, co se v nich píše. To je tak báječný pocit, že se dá jen těžko popsat. Je to také kouzelné povolání. Člověk mu snadno podlehne. To vidíte na ohromné spoustě důchodců, kteří se na stará kolena stanou genealogy a tráví u nás hodiny a dny hledáním svých kořenů. Ona je to totiž úžasná detektivka. Bohužel na to ale nemáme moc času, jsme státní úředníci, ne badatelé. Vědě se věnujeme jen ve volném čase. I když plnění požadavků státní správy je někdy také „věda“.
Najdete si na skutečnou vědu vy sama čas?
Popravdě je to špatné. Co jsem nastoupila do funkce ředitelky, tak jsem přestala učit a v podstatě i publikovat a mrzí mě to hodně. Ale říkám si, že to dohoním v důchodu.
A dovedete si vůbec představit nějaký důchod?
(směje se) Nedovedu, ale asi bych to neměla moc říkat. Bude se mi těžko loučit. Opustit archiv jako instituci bych snad ještě zvládla, ale opustit ten náš nový dům, to své dítě, to bude hodně těžké.
