Přejít na hlavní obsah

Nejtěžší na muzikálu? Pochopit psychiku postavy

Zpěvačka, tanečnice a herečka Marie Blahynková mířila na divadelní prkna už od mala.

Marie Blahynková (uprostřed) v muzikálu Pomáda.

Jako malá měla ráda folklór, s kyjovským souborem objela kdejaký festival. Po různých jevištích Marie Blahynková, absolventka animátorství sportovních aktivit a pedagogického asistentství, pendluje i dnes. Teď už ale jako muzikálová zpěvačka, tanečnice a herečka. Diváci ji mohou na podzim vídat v muzikálech Pomáda a Zpívání v dešti, v televizním seriálu Helena a od prosince také v novém muzikálu She loves me.

Chtěla jste být herečkou či zpěvačkou už od dětství, nebo se to vyvinulo až časem?
Už jako malá holka jsem si přála být zpěvačkou. Odmalička jsem navštěvovala hodiny zpěvu, klavíru, lidový tanec, balet a další kroužky a vždycky jsem si zpívala na celé kolo. Během střední školy jsem dojížděla na hodiny soukromého zpěvu do Prahy na Ježkovu konzervatoř a taky jsem byla na spoustě českých i mezinárodních soutěží.

Co na takové směřování říkali vaši rodiče?
Moje maminka mě odmalička podporovala úplně ve všem, do čeho jsem se dala, jezdila se mnou po soutěžích, po závodech a i na všechny kroužky mě zapisovala ona. Navíc kdysi hrála volejbalovou extraligu, takže také volba sportovní fakulty byla z jejího pohledu zcela přirozenou. Ostatně i moje nejstarší sestra je vystudovaná herečka, kombinace sportu a divadla u nás doma vážně nikomu divná nepřišla (směje se).

Pocházíte z Kyjova, města známého folklórem. Začínala jste u něj také?
Přesně tak, už jako malá jsem i se dvěma staršími sestrami chodila do lidového souboru. Nejdřív do Kyjovánku, pak do přípravky a nakonec do souboru. Moc ráda na to vzpomínám, kroje jsou krásný zvyk.

Je folklór pro muzikál dobrá průprava?
Určitě ano, pro mě už třeba proto, že v muzikálu jsem zatím nejvíc spolupracovala s Jánem Ďurovčíkem, který z folklóru ve svých choreografiích částečně vychází, takže mně předchozí zkušenosti hodně pomohly. Člověk se díky lidovému kroužku naučí poslouchat hudbu.

Co je pro vás osobně nejtěžší na práci muzikálové herečky?
Je krásná a zároveň velmi zapeklitá. Máte možnost prožít něco, co byste jinak nezakusili, ocitnout se v kůži v jiných lidí. Pro mě je na této profesi asi nejtěžší pochopit situaci dané postavy, co se snaží sdělit a proč to vlastně dělá. Například skloubení tance, zpěvu a herectví je pro mě přirozené a naplňující, s tím problém nemám.

A když to srovnáte s televizním herectvím?
Před kamerou člověk nemusí tolik hrát velkými gesty do prostoru. V divadle se totiž říká, že hrajeme pro poslední řady. Natáčení je komornější a intimnější, má úplně jiné kouzlo, je hodně rychlé. Člověk musí být přesnější a přesvědčivější, protože na všechno má jenom tu krátkou chvilku před kamerou. Na jevišti si můžete diváka získat během spousty scén. V seriálu to musíte vystřihnout na první dobrou.

Jak se vlastně chystá muzikál?
Většinou to trvá kolem šesti týdnů a je to dennodenní zkoušení, připravuje se zároveň choreografie i pěvecká část.

Do jaké míry je takové zkoušení choreografie srovnatelné se sportovním tréninkem?
Třeba představení Pomáda hrajeme asi rok a je to fyzicky hodně náročné, na konci může člověk kostým opravdu ždímat. Je to tedy jako sport se vším všudy. Ale třeba tak hrozné jako baletky to nemáme.

O muzikálu se říká, že mezi herci a herečkami je ohromná konkurence. Existuje nějaký recept, jak se do něj dostat? Vám se to povedlo přes televizní soutěž.
Ta soutěž byla taková šťastná shoda okolností. Soustředila jsem energii na jednu věc a ono se to povedlo. Ale získat roli je skutečně těžké. Kluci to mají jednodušší, ale hereček je hrozně moc a člověk na sobě musí pořád pracovat. Neustále chodím na hodiny zpěvu, snažím se udržovat ve fyzické kondici, aby můj výkon pořád stál za to a režiséři měli důvod mě obsazovat.

Liší se nějak vaše dnešní hodiny zpěvu od těch, na které jste chodila jako mladší?
V podstatě ne, hodiny jsou vlastně stejné, jen jsem vyměnila profesorku. Našla jsem si v Praze jednu, ke které chodil i Petr Muk. Je to úžasná kantorka, hlas mi dává úžasně do pořádku.

Je vám 24 let, to už máte teď zničený hlas?
Zničený ne, ale je potřeba se o něj starat. Jak člověk zpívá pravidelně, tak musí vědět, jakou má mít techniku zpěvu, aby co nejdéle vydržel, správně pracoval a správně intonoval.

Jak taková hodina zpěvu vypadá?
Trvá asi necelou hodinu, je to 45 až 60 minut. Rozezpívává se na cvičeních, kde se dělá pořád dokola mi-mi-mi, la-la-la a potom se zkouší různá dechová cvičení. Konkrétně u muzikálu je dýchání hrozně důležité, protože jak se člověk hýbe, tak potřebuje mít dobrou zásobárnu vzduchu. Na konci se dělají delší pěvecká cvičení, aby měl člověk hlas stálý i při pohybu.

Jsou nějaké věci, na které byste si pěvecky vůbec netroufla, byť se zpěvem živíte?
Myslím, že je to o tom, jak se člověk připraví. Samozřejmě, nikdy bych si netroufla na sopránovou roli, protože jsem alt, jsem soudný člověk. Ale pokud si vyberu roli, která je v mém hlasovém rozsahu, tak troufnout se dá na spoustu věcí. Hlasivka je sval, trénovat se dá.

Proč jste si vlastně vybrala fakultu sportovních studií, když s vaší zálibou ve zpěvu by to bylo spíš na tu filozofickou nebo na JAMU?
Vystudovala jsem sportovní gymnázium, takže sportovní fakulta byla jasná volba. A pedagogický obor na mě působil jako příjemná zadní vrátka. Mě navíc vždycky zajímala filozofie, proto obor občanská výchova.

Znamená to, že s povoláním učitele pořád do budoucna počítáte?
Muzikálovému herectví se chci věnovat, dokud to půjde, dokud budou chodit nabídky a lidi mě budou chtít. Ale až mi něco začne chybět, nemám důvod nezačít se svojí profesí. Vystudovala jsem vážně skvělou fakultu a před několika měsíci jsem si navíc dodělala kurz poradce pro výživu. Obojímu bych se časem ráda věnovala. Těším se na to.

Hlavní novinky