Na konci srpna se domů tradičně sjíždí velvyslanci ze všech úřadů, které Česko po světě má. Už potřetí mezi nimi jako velvyslanec v Etiopii nechyběl Karel Hejč, absolvent Právnické fakulty MU. Diplomatem se před lety stal pozoruhodným způsobem. Ne z vlastního přičinění, ale spíš přičiněním svého učitele Jiřího Malenovského.
Na setkání velvyslanců vystoupil i prezident Zeman a prezentoval svůj názor, že se máte s kolegy zajímat zejména o podporu českých podnikatelů. Souhlasíte? Má to být první role velvyslance?
Nemyslím si, že je nějaká první role. Českou republiku vždycky zastupujeme ve vší komplexnosti a není možné něco vydělovat nebo povyšovat. Ekonomická diplomacie je součást integrálního celku, byť velmi důležitá součást. U Afriky je to ještě specifičtější v tom, jakou historii má. My se hrozně divíme, proč Afričané pořád mluví o kolonialismu, ale je to proto, že nevidíme nebo nechceme vidět, jak se tam chovají nadnárodní společnosti, což je neokolonialismus, jako když vyšije. Oni nás pak ale přesně podle toho soudí. To, že se navzájem ujišťujeme o dobrých vztazích a podpoře, nestačí, dokud neuděláme něco s tímto chováním, tedy dokud nepodnikneme i politické kroky. Říkám to proto, že naši politici nemají o Afriku zájem, nejvyšší představitelé do ní jezdí jen velmi zřídka.
V jednom rozhovoru jste říkal, že české firmy málo využívají možností, které Afrika má. Jak by to měly dělat?
Etiopie je stomilionová země, takže firma z desetimilionové země těžko pokryje celý tento trh. Je potřeba být komplementární a vyplňovat díry na trhu. Rady se firmám snažíme dávat v kuchařce, která se jmenuje Mapa oborových příležitostí a ministerstvo zahraničí ji každoročně zpracovává ve spolupráci se všemi zastupitelskými úřady. U každé země je vždy popis toho, v jakých podnikatelských oblastech bychom si mohli být navzájem prospěšní.
Co jste vytipovali za vaši svěřenou oblast? Ptám se i proto, že v ní panuje složitá situace.
Z velvyslanectví v Etiopii spravujeme Etiopii, Džibutsko, Jižní Súdán, Somálsko, Komory a Seychely. Jižní Súdán je v občanské válce, Somálsko bojuje s terorismem, Džibutsko je klidné, ale ne demokracie podle evropských standardů, Komory a Seychely jsou maličké ostrovy v oceánu. Etiopie je například země, která má nejvíc hovězího dobytka na počet kusů na světě, chovají ho na mléko, ale hlavně na maso a kůži. Té by mohli produkovat spoustu, ale umí ji zpracovat jen základním způsobem. Je to obecný problém kontinentu – v ohromném množství vyváží za levno prvovýrobu a pak dováží produkty za daleko větší ceny.
Existuje už nějaký příklad povedené spolupráce s Čechy?
Jistě, v Etiopii už stojí tři české pivovary, poslední otevřel před dvěma lety. Místní investor si porovnal naši cenovou nabídku s tou od jiné vyloženě pivní evropské země a pochopil, že my mu ten pivovar postavíme lépe a navíc dodáme i sládka, který tam na dva roky zůstane a naučí vařit pivo místní. Když jsem se s investorem bavil, říkal, že když se domlouval s konkurentem, tak jeho lidé přijeli a začali hned poučovat, co všechno v Africe dělají špatně. My to neděláme, protože to sami známe. Evropská unie, jejíž jsme členy, má v Africe renomé vybudované díky svým nejaktivnějším a největším členům, což jsou bývalé koloniální mocnosti, a tudíž je takto vnímaná i Unie. Já ale vždycky zdůrazňuju, že my koloniální minulost nemáme.
Jak dlouho vám trvalo, než jste se vžil do prostředí a pochopil, jak s africkými protějšky jednat?
Úplně beze zbytku to asi nejde, protože to už bych nehájil zájmy České republiky. Nemyslím si ani, že bychom se měli nějak přizpůsobovat. V Africe spousta věcí nefunguje, takže na určitých standardech chování a jednání je potřeba trvat. Často se stává, že připravujeme například návštěvu našeho ministra, což zahrnuje spoustu schůzek. Oni na všechno pokyvují, že se to stane, ale vy přitom dopředu víte, že to tak nepůjde. Etiopané totiž neumí říct ne. Tohle je faktor, se kterým se člověk z evropského prostředí strašně špatně sžívá. My, když potřebujeme schůzku posunout, zavoláme předem a omluvíme se. Oni vás nechají přijít až na místo, kde vám někdo jiný sdělí, že schůzka s daným člověkem nebude.
Etiopii jste si sám vybral?
V Etiopii jsem kdysi dávno byl a moc se mi líbila, takže když se otevřela možnost vyslání, přihlásil jsem se. Líbí se mi tam dodnes. S čím mám osobně problém, to je doprava. Když jsem na pár dní v Česku, překvapuje mě, že řidič při odbočování použije blinkr. V Etiopii platí, že přednost má ten, kdo někam vjede první.
Jak se to stalo, že jste hned potom, co jste odpromoval, nastoupil na ministerstvo zahraničí?
Byly v tom tři faktory. Lidská práva, profesor Malenovský a rok 1993. Na práva jsem nastupoval v roce 1988. Přišel jsem o rok později, na první pokus jsem neudělal zkoušky, takže jsem rok pracoval v Moravské galerii jako výstavník. Svoji dílnu jsme měli dole vedle kotelny, kde tehdy seděli různí „odsunutí“ profesoři a filozofové, spousta zajímavých lidí. V té kotelně člověk dost prozřel, a tak jsem se chtěl věnovat lidským právům, abych mohl tyhle lidi obhajovat. Do roka ale přišla revoluce a já jsem pak po celé studium přemýšlel, co budu dělat. Až později mi došlo, že co se lidských práv týče, bude vždycky co dělat. Nicméně na fakultě jsem se tématu věnoval dál. Na lidská práva jsem psal diplomku na katedře mezinárodního práva, kterou tehdy vedl profesor Malenovský, obávaný učitel, ke kterému nikdo nechtěl ani na zkoušku. Ani já jsem nechtěl, takže jsem se jednou chtěl také zapsat na vedlejší papír ke kolegovi, ale pan profesor šel zrovna kolem a houknul na mě, co to dělám, že já půjdu k němu.
Ale to byl jenom začátek, že?
Ano. On už byl tehdy jednou nohou na ministerstvu zahraničí. V roce 1993 jsme na jaře vstupovali do Rady Evropy a on tam měl odjet jako náš první velvyslanec. Já jsem zrovna končil studia, a tak mi říkal, že se na ministerstvu uvolní místo právníka na lidská práva, jestli tam nechci jít. Říkal jsem si, proč ne. Jel jsem na výběrové řízení, napsal testy a pak jsem přišel před komisi, kde mi řekli, že gratulují, že jsem splnil podmínky pro přijetí na pozici karierního diplomata. V čele komise seděl tehdy první náměstek Alexandr Vondra, kterému jsem se snažil vysvětlit, že to je omyl. Ale oni se tomu všichni jen smáli jako výbornému vtipu. Pan Malenovský to na mě našil.
