O českém zdravotnictví se říká leccos, srovnávat ale může málokdo. Karel Urbášek, lékař brněnské Dětské nemocnice a doktorand lékařské fakulty, si na podzim na tři týdny vyzkoušel to etiopské. Domů se vrátil se silnými zážitky a úplně jiným názorem na rozvojovou pomoc.
O tom, že se jako lékař podívá za hranice, prý uvažoval dlouho, ale nijak aktivně o to neusiloval. Až spolužačka ze školy ho napojila na organizaci Dorra, která spolupracuje s neziskovkou Adra a do Afriky jezdí už několik let.
„Rád se vrhám do různých extrémů, baví mě třeba cyklistické maratony. Tohle jsem před odjezdem taky bral jako dobrodružství,“ říká Urbášek, jenž pracuje jako dětský ortoped a traumatolog. Na místě se jeho pohled změnil.
Dětských úrazů a neléčených vrozených vad je v zemi velké množství. „Člověk má jako lékař opravdu najednou pocit, že dělá to, proč vystudoval. Pomoc je tam skutečně potřebná. Místním se snadno stane, že se k ní nedostanou,“ popisuje Urbášek. Z vděku a radosti afrických pacientů cítil velké zadostiučinění, a také proto plánuje, že do Afriky pojede pracovat znovu.
Situace na místě byla opravdu zvláštní. Ačkoliv s vedením první nemocnice, kde několikačlenná mise působila, měli čeští lékaři podrobnosti pobytu domluvené dopředu a místní je nadšeně vítali, manažeři se na ně podle vyprávění ortopeda moc netvářili. „Všechno funguje, vlastně vás nepotřebujeme,“ slyšeli, a přitom kolem sebe viděli dlouhodobě neléčené pacienty, třeba muže, jenž v nemocnici ležel s pět měsíců starou otevřenou zlomeninou.
S kolegy si tak pacienty hledali sami. Informace o jejich příjezdu se brzy rozkřikla, takže s blížícím se odjezdem trávili Češi v nemocnici spoustu času, aby stihli ošetřit co nejvíc lidí. „Když jsme někoho operovali, snažili jsme se ale pracovat tak, aby třeba kovové komponenty nemusely později ven. Je dost nepravděpodobné, že už by to někdo udělal,“ povídá Urbášek, který takto pomáhal ženě, jež zlomenou nohu nejdřív léčila u šamana.
Opravdových doktorů s dokončeným studiem je v etiopských nemocnicích málo. Výsledkem ale je, že skutečných lékařů si společnost považuje až příliš, oni ale, aspoň podle zkušenosti českého traumatologa, o pacienty velký zájem nemají. „Cítí se jako bohové, s lidmi mají jenom malý soucit. Zároveň ale nechtějí, aby jim někdo tenhle stav narušoval. Nechtějí se zlepšovat,“ popisuje Urbášek, který měl lepší zkušenost s lidmi, kteří o pacienty přímo pečovali. I proto se ještě víc snažil dělat přednášky pro mediky a zdravotnický personál, což byl jeden z hlavních úkolů mise.
Chudoba, nízká mobilita obyvatel, která znemožňuje dostat se k lepší péči, důvěra v lidové léčitele. I to jsou proměnné, které dokreslují etiopské zdravotnictví. Západní svět se hlavně s tím prvním snaží bojovat posíláním materiální pomoci a peněžních darů. Na místě se ale ukazuje, že by možná vyspělé státy měly formu pomoci přehodnotit. Velká část moderního vybavení končí ještě zabalená v regálech, protože místní s ním neumí nebo nechtějí pracovat. „Daleko lepší by mi přišlo, kdyby jejich lékaři jezdili třeba k nám, aby získali zkušenosti.“
