Vyhlášení výsledků pravděpodobně zmanipulovaných prezidentských voleb stálo v Bělorusku na počátku vlny demonstrací a jejich tvrdého potlačení ze strany režimu dosavadního prezidenta Alexandra Lukašenka. Situace v zemi je od počátku srpna stále nepřehledná a vyostřená. Masarykova univerzita v reakci na tuto situaci nabídla tamním studentům a vědcům možnost ucházet se o pobytové stipendium či o grant, o něž je zájem.
Odborníci z Běloruska už ale na MUNI působí. Jednou z nich je Natallia Madzia Valasevich, která už čtyři roky žije v České republice a je vedoucí Laboratoře rostlinného výzkumu na institutu CEITEC MU. Kvůli koronavirové pandemii byla naposledy v Bělorusku v květnu 2019, situaci ale sleduje. „Nikdo už se nemůže cítit bezpečně, lidé si uvědomili, že se musí spojit a bojovat za svá práva,“ myslí si vědkyně.
Co se podle vás v Bělorusku vlastně děje?
Aktuálně jsme svědky krize legitimity současné běloruské vlády. Množství chyb ze strany běloruských státních autorit v posledních měsících rostlo. Pokus utlumit protesty hned v zárodku situaci jen zhoršil. Připadá mi ale, že eskalace byla postupná. Zatýkání a uvězňování kandidátů začalo už před volbami. Pak šli lidé volit a zjistili, že do voleb bylo zasahováno. Poslední kapkou pak byla brutalita bezpečnostních složek, které se pokoušely potlačit mírumilovné protesty.
V čem se myšlení Bělorusů změnilo?
V určitém okamžiku si lidé uvědomili, že nikdo si nemůže být jistý svou bezpečností. Chodci byli náhodně unášeni z ulic – někteří jen šli domů nebo do obchodu, jiní šli protestovat. Nikdo z nich už se ale nemohl cítit bezpečně. Každý si najednou uvědomil, že jeho příbuzní, kamarádi nebo děti mohou být zadrženi a uvězněni jen za to, že jdou po ulici. Lidem bylo jasné, že se musí spojit a bojovat za svá práva, protože jinak to bude v budoucnu jenom horší.
Jak se podle vás bude situace vyvíjet?
Vždycky je extrémně obtížné předvídat politický vývoj, protože velmi často závisí na individuálních rozhodnutích jedinců spíše než na nějakých trendech. V tomto konkrétním případě hrají důležitou roli emoce. Je tudíž možné, že se situace nebude vyvíjet racionálně, ale iracionálně. Pozitivní scénář by byl, kdyby došlo k nějakému dialogu v rámci Běloruska jen s omezenou rolí zahraničí. Pokud by se to stalo, pak by se možná podařilo vyhnout obrovským ekonomickým škodám.
Jaká je akademická svoboda výzkumu v Bělorusku?
Biologové nemají žádná omezení ve svých výzkumných tématech. Výzkumníci mohou podávat své výzkumné projekty a ucházet se o financování ze státních programů. Existují také programy podpory pro juniorské výzkumníky.
Jak jste se vy osobně dostala do České republiky?
Žiju tady čtyři roky, od chvíle, kdy jsem získala práci v institutu CEITEC MU. Předtím jsem rok a půl žila v Německu, kde jsem pracovala jako postdoc v Institute for Plant Protection in Fruit Crops and Viticultur v Dossenheimu. Byla jsem tam v rámci Georg Forster Research Fellowship, udělované Humboldtovou nadací. Ani to ale nebylo moje první zahraniční působení. Předtím jsem dělala výzkumy v Polsku a Švédsku. Jako výzkumník se specializuji na viry a bakterie ovocných plodin.
V čem konkrétně spočívá váš výzkum v Brně?
Jsem vedoucí Laboratoře rostlinného výzkumu v rámci CEITEC MU. Jde o sdílenou laboratoř, která poskytuje přístup k výzkumné infrastruktuře pro základní růst rostlin, simulaci prostředí a fenotypové analýzy. Máme 15 růstových komor a 10 skleníků, které poskytují vhodné prostředí pro kontrolovaný růst rostlin. Slouží jako středobod špičkového biologického výzkumu.
