Vystoupení rektora Mikuláše Beka k 94. výročí založení Masarykovy univerzity ze 24. ledna 2013,v předvečer druhého kola prezidentské volby.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, dámy a pánové,
doufám, že nikdo z Vás nebude zklamán, když se v předvečer druhého kola prezidentských voleb nezařadím do stále rostoucí fronty skutečných či domnělých vůdců veřejného mínění, kteří jménem více či méně ctihodných organizací a z titulů svých více či méně majestátních funkcí svému okolí naznačují, domlouvají či dokonce nařizují, koho máme volit. Akademická obec Masarykovy univerzity jednak takové rady nepotřebuje a jednak – tak jak ji znám, by si nedala rektorem příliš radit. Na druhé straně je pro rektora Masarykovy univerzity, založené v počátcích samostatné československé republiky a nesoucí jméno jejího prvního prezidenta, prakticky nemožné vyhnout se v takový den tématům, jež s prezidentským úřadem úzce souvisejí. Masarykova univerzita je totiž díky zásluhám Tomáše Garrigua Masaryka o svůj vznik zavázána připomínat, vysvětlovat a hájit ve veřejné rozpravě hodnoty, jež mu byly blízké.
Navíc jako historik 19. století nemohu odolat, abych se s Vámi nepodělil o výjimečný zážitek. Historikové jsou zpravidla odkázáni při zkoumání minulosti jen na nepřímé informace a svědectví z dobových pramenů. Jen zřídka vstoupí minulost do přítomnosti tak, že je možné ji bezprostředně pozorovat jako objekt – tak, jak mají předměty svého zkoumání k dispozici sociologové, přírodovědci či lékaři. Ale zdá se, že nás minulost dostihla, alespoň ve veřejné rozpravě posledních dnů.
Myslel jsem si například, že otázka místa šlechty v moderním českém národě byla naposledy reálným politickým tématem pro Františka Ladislava Riegra, když v 60. a 70. letech 19. století hledal českou majoritu na českém zemském sněmu. O nacistickém a komunistickém principu, podle nějž děti zodpovídají za své rodiče a třídní nebo rasový původ determinuje životní šance, jsem si zase myslel, že ukončil svůj reálný politický význam rokem 1989.
Také jsem doufal, že otázky třídního původu budou pro českou veřejnost nadlouho alespoň tak silným tabu, jako jsou pro německou veřejnost po denacifikaci rasová kritéria pro výkon veřejných funkcí. Zřejmě jsem se mýlil, jako historik mohu sice jásat, jako občan jsem však zklamán.
V posledních dnech se často říká a píše, že česká veřejnost je rozdělena a prezidentská volba jen zvýrazňuje toto rozdělení. Teprve budoucnost ukáže, zda tato diagnóza bude mít podobu sebenaplňujícího se, nebo sebezničujícího se proroctví. V sociologickém prosemináři se studenti učí tzv. Thomasovu teorému, podle nějž se definice sociální situace, které si vytváříme, stávají součástí sociálního dění a ovlivňují je. Myslíme-li si o sobě, že jsme rozděleni, může nás to vést jak k dalšímu vymezování, tak k úsilí o překonání rozdělení. Máme totiž – což je dobré občas připomínat – svobodnou vůli.
Poučení z historie
Zákon o založení naší univerzity byl připravován na sklonku roku 1918 a přijat 28. ledna 1919. V lednu 1919 pak začíná příběh, který figuruje v dějinách českého divadla pod titulem „Zábor Stavovského divadla v Praze“.
Do roku 1918 měla Praha tři kamenné divadelní budovy. Po vybudování českého Národního divadla sloužilo nejstarší Stavovské divadlo výhradně německému provozu, pražští Němci pak ze soukromých prostředků vybudovali po dokončení Národního divadla ještě Nové německé divadlo, měli tedy dvě reprezentativní scény proti jedné české. V lednu 1919 se proto začaly ozývat na české straně hlasy požadující předání Stavovského divadla do českých rukou. Stále hlasitěji se budovy Stavovského divadla dožadovali herci Národního divadla. Po kampani v tisku následovaly demonstrace, jichž se aktivně účastnili mimo jiné někteří legionáři, a vyvrcholením byl zábor divadla 16. listopadu 1920.
Celý vývoj sledoval prezident Masaryk s rostoucím znepokojením. Byl si dobře vědom symbolického rozměru věci a potencionálního nebezpečí pro národnostní vztahy v novém státě. Samotnému záboru se pokusil Masaryk zabránit, svědčí o tom v archivu dochovaný rozkaz velení armády, v němž se píše: „vyzvete je, aby se vydali ihned mezi legionáře a napravili jim hlavu. Ať jim řeknou, že takovýmto jednáním rozruší stát a přivedou to tam, kde jsme byli před 300 roky.“ Jeho snažení však nebylo úspěšné. Za účasti řady českých politiků se večer konalo slavnostní české představení a německý provoz se do divadla už nevrátil.
Soud pak v roce 1921 rozhodl, že čeští aktivisté vlastně záborem zachránili budovu před rozhořčeným davem, obvinění byli osvobozeni a německý nájemce divadla Leopold Kramer byl odsouzen k úhradě soudních výloh. Masaryk do Stavovského divadla na protest proti bezpráví na německých spoluobčanech již nikdy nevstoupil. V dynamice česko-německých vztahů, směřující ke katastrofě, měla celá kauza nezanedbatelný akcelerující význam.
A teď ten pozitivní příběh. Jak patrně víte, slavné vítezství českého Brna v boji o založení naší univerzity mělo i své poražené. Tentokrát nemyslím na brněnské Němce, kteří dlouho vybudování druhé české univerzity bránili, nýbrž na staré univerzitní moravské město Olomouc. Neboť i česká Olomouc usilovala vzhledem k existenci teologické fakulty o umístění druhé univerzity a její zástupci v Národním shromáždění to dávali koncem roku 1918 hlasitě najevo. Zklamání pak bylo veliké. V soupeření obou měst o vedoucí postavení na Moravě měl vznik univerzity velký význam. Toto rozdělení však, na rozdíl od česko-německého rozchodu, mělo opačnou dynamiku již během existence první republiky.
V roce 2013 slavíme hodně nekulaté 94. výročí založení, ale pro naši univerzitu mají letopočty končící trojkou zvláštní význam – univerzita byla totiž přinejmenším dvakrát v takových letech – 1923 a 1933 – ohrožena ve své celistvosti. Nový československý stát se potýkal s řadou ekonomických potíží a škrty ve školském rozpočtu byly stejně běžné jako v našich časech. V roce 1923 byla vážně ohrožena existence filosofické fakulty, o deset let později dokonce fakulty filosofické a přírodovědecké. V obou případech se univerzita hlasitě bránila za široké podpory města i mnoha dalších spojenců.
Obrana univerzity pak vyvrcholila 14. ledna 1934 v Besedním domě, kde byl na shromáždění zástupců mnoha moravských měst, organizací a spolků přijat Manifest kulturní Moravy obhajující celistvost Masarykovy univerzity se čtyřmi fakultami. Má nepochybně symbolickou hodnotu, že je pod prohlášením podepsáno na prvním místě Presidium zemského hlavního města Brna, na druhém místě Městská rada v Olomouci. A historická křivda byla pak napravena v roce 1946 založením sesterské Univerzity Palackého.
Dámy a pánové, dějiny nás učí, že historie je mimořádně špatnou a nevýkonnou učitelkou života. Není to ale nutně vinou historiků, kteří dějiny píší, ani nás, čtenářů, kteří jejich díla čteme. Možná je to především vinou těch, kteří dějiny nečtou a netouží se z nich poučit.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, přeji Masarykově univerzitě, aby v osudovém roce končícím trojkou nebyla ohrožena žádná z jejích fakult ani celistvost univerzity.
