Dámy a pánové, milí přátelé, sympatizanti i odpůrci, chtěl bych poděkovat za mnohé projevy podpory a souhlasu se včerejším gestem, jímž mnohé vysoké školy projevily znepokojení nad úterním prohlášením nejvyšších ústavních činitelů o vztazích s Čínou. A děkuji také za projevy nesouhlasu, pokud kromě invektiv obsahovaly věcnou argumentaci. Střet argumentů je nepochybně tím, čeho je ve veřejné diskusi v naší zemi třeba. Právě k argumentům odpůrců bych se chtěl vyjádřit tímto dodatkem ke včerejší mediální výměně názorů. Tak jak jsem stačil číst hněvivé či střízlivější maily či komentáře na sociálních sítích, jsou tyto argumenty v zásadě dva.
Podle prvního, osobně zamířeného argumentu mám držet ústa, protože nejsem svatým mužem s neposkvrněným životopisem. To je samozřejmě pravda, nejsem. Stranická kandidatura v roce 1987 jako požadovaná vstupenka k doktorskému studiu (tehdejší aspirantuře) na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy samozřejmě byla smlouvou s čertem, což jistě může pro někoho více, pro někoho méně ovlivňovat důvěryhodnost toho, co říkám nebo dělám. A chápu, že leckdo mi uvěří jen s obtížemi. Za chyby se prostě platí. Důvěryhodnost však není totéž co pravdivost nebo správnost.
Druhý, obecný náhubkový argument je založen na tvrzení, že vysoké školy mají být apolitické a že já sám jsem v minulosti hlásal apolitičnost univerzit. Tedy podle tohoto argumentu mají univerzity být na veřejnosti zticha a učit, učit, učit, nikoliv vyvěšovat praporky. Někteří moji kritikové se dokonce domnívají, že apolitičnost je nám uložena zákonem. To je velký omyl. První paragraf našeho zákona o vysokých školách naopak říká, že vysoké školy „hrají aktivní roli ve veřejné diskusi o společenských a etických otázkách, při pěstování kulturní rozmanitosti a vzájemného porozumění, při utváření občanské společnosti a přípravě mladých lidí pro život v ní“. Zákon tedy univerzitám přímo ukládá, aby byly politické, aby se staraly o polis, tedy svoji obec, jíž je česká společnost.
Moje teze, kterou jsem vždy hájil jako rektor, nehlásá apolitičnost, tedy netečnost k politice. Ale hájím, a to i proti prezidentovi, názor, že vysoké školy mají být neutrální vůči soutěži demokratických politických stran. To ale vůbec nevylučuje, aby vysoké školy a jejich volení zástupci zaujímali veřejně postoje ke společensky významným otázkám a problémům.
A tím se dostáváme k substanci poslední kauzy samotné, ke společnému prohlášení nejvyšších ústavních činitelů. Mnozí z nás si prostě myslí, že toto prohlášení oslabuje svojí mimořádnou vstřícností k cizí mocnosti důvěru občanů v to, zda ústavní činitelé dostatečně ctí první článek Ústavy České republiky, který říká, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana“. A o tomto tématu jsou podle mého přesvědčení vysoké školy povinny vést otevřenou, veřejnou a kritickou diskusi. A my ji povedeme.
Autor je rektorem Masarykovy univerzity.
