Již posedmé mám tu čest promlouvat při příležitosti Dies academicus ke shromáždění studentů, akademických pracovníků a zaměstnanců Masarykovy univerzity. Je to tedy už určitá tradice, institucionální i moje osobní: díky ní jsem měl možnost každoročně sdělovat univerzitě a jejím přátelům věci, jež jsem pokládal za závažné. Sedm je pěkné číslo a v mnoha přirozených i nadpřirozených systémech je považováno za šťastné. To je nepochybně výzva, aby můj letošní proslov byl „šťastný“, v tom smyslu, že učiní posluchače o něco spokojenějšími se situací, v níž se nacházejí. Vím, že je to téměř nesplnitelná ambice, ale přece jen se letos budu snažit připomenout spíše to, co je na univerzitě a její situaci pozitivní, zdařilé a perspektivní. Nepochybně je to mnohem nevděčnější role, než si stěžovat na poměry, ale teď už si to snad mohu dovolit…
Jedna ranější kniha slavného spisovatele a také našeho odborně proslulého kolegy profesora Umberta Eca nese název Skeptikové a těšitelé. Eco v ní rozlišil dva lidské postoje, dva přístupy k realitě. Skeptikové a těšitelé je poetický český překlad (Zdeňka Frýborta), v originále se práce jmenuje Apocalittici e integrati, což můžeme přeložit také jako Apokalyptikové a integrovaní (ve smyslu chápající věci v jejich celistvosti). A právě s těmito pojmy jako s typy přístupu k dnešní univerzitní realitě si nyní dovolím pracovat.
V uplynulých letech jsem při této příležitosti často hovořil o problémech českého univerzitního prostředí, o absenci strategické politiky v oblasti výzkumu a terciárního vzdělávání, o nedomyšlených reformách, o potížích s rostoucí byrokracií, o nejasném, „tekutém“ prostředí, o nemotivující a stagnující finanční politice státu vůči vysokým školám a o spoustě dalších věcí, jež nás brzdí, ohrožují a mohou vést ke snížení kvality. Chápal jsem tyto jevy jako problémy, o nichž je třeba mluvit, jež je potřeba řešit, ale nepohlížel jsem na ně tak, že by nás měly ochromovat, deprimovat, vést k pocitu, že nic nemá smysl, že se nedá mnoho dělat, že bude jen hůře. Sleduji-li však některé reakce řady členů naší akademické obce třeba na loňské snížení příspěvku pro vysoké školy, na problémy spojené s řešením infrastrukturních a jiných projektů, na závazky vyplývající z kampusu a spoluúčasti u dalších investic, pozoruji-li přístup k diskusím o reformě terciárního vzdělávání nebo některé názory, které zaznívaly během volební kampaně (nemám ovšem na mysli postoje samotných kandidátů), tak mám občas pocit, že jsem se ocitl mezi sektou apokalyptiků, kteří už jenom čekají na to, kdy se Masarykova univerzita, zadlužená, zdeptaná byrokraty a ubitá nepřátelským prostředím zhroutí do sebe. Nic ale není realitě vzdáleno tolik jako tento apokalyptický postoj.
Podívejme se na skutečnost očima nikoli snad těšitele z profese, ale těšitele na základě poznání, nebo ještě lépe očima „integrovaného“, abych zůstal na půdorysu Ecových kategorií.
