Redakční zadání napsat „komentář“ k výročí 28. října mi ze všeho nejsilněji zaevokovalo má dávno minulá studentská léta – aha, další seminárka. Takže jsem se zkušeně rozhodl moc to nepromýšlet a napsat „to“ na poslední chvíli. Znáte to: vraž do toho pár dat, opepři pár citáty, použij minimálně jeden nesrozumitelný výraz a na konec vše servíruj společně s nějakým nadčasovým moudrem… Takže, jdeme na to.
Podle mne základní otázka našeho intelektuálního cvičení zní: sto druhé narozeniny koho/čeho? Státnosti? Že by? Nenapíši jistě nic objevného, když připomenu, že náš česko-slovenský model moderního státu nejprve nevydržel nacionalistická pnutí konce třicátých let, a i po obnovení po druhé světové válce trval pouze jako vnější rámec pro komunistické panství, aby se opět rozpadl okamžitě, jakmile byla příležitost ke svobodné artikulaci slovenského práva na sebeurčení. Jistě, idea čechoslovakismu (československého nacionalismu) nebyla v porovnání se soudobými evropskými poměry nijak přehnaně agresivní či xenofobní, byla spíše paternalisticky praktikovaná a v řadě otázek i konstruktivní. Přesto se ukázalo, že společný stát Čechů a Slováků představoval umělý konstrukt. Strategicky v době svého vzniku nesporně srozumitelný, ale konstrukt. A proto skončil. Nyní již pomalu třicet let žijeme v samostatném českém státu a míra jeho kontinuity se státem československým je spíše symbolická nežli faktická.
Vedle státní nezávislosti se jako druhá možnost nabízí oslava narozenin české (československé) demokracie. Ano, jistě, tradice, ba gloriola naší prvorepublikové demokratičnosti je i v současnosti velmi silná a vitální. Připomínka ostrova československé demokracie v meziválečném moři evropských nedemokracií zaznívá jak jako lidový argument, tak v akademických konferenčních debatách věnovaných středoevropským dějinám XX. století.
Slavit narozeniny české demokracie znamená vstupně přikývnout proslulé Masarykově tezi o tom, že Čechoslováci půjdou protikladnou cestou vůči habsburskému absolutismu a stanou se vzorovým příkladem (středo)evropského demokratismu, k čemuž ostatně jsou historicky předurčeni. Dodnes je tato maxima interpretována jako vyjádření našeho definitivního a bezalternativního příklonu k Západu jako civilizační a politické entitě. Při první příležitosti, po zradě Západu (Mnichov) se z ní ovšem vyvinula spíše víra v úkol vytvořit jakýsi ideologický most mezi Západem a Východem, což vlastně znamenalo mezi kapitalismem a komunismem. Tato idea byla živá po druhé světové válce a ve specifické podobě tzv. socialismu s lidskou tváří i během jara osmašedesátého.
Ona totiž v sobě demokratická státní ideologie první republiky vlastně zahrnovala hned několik komponentů. Na prvním místě republikánství - za jednoho z viníků války byl přece označen údajně zhoubný monarchismus. Dále je nutno jmenovat sociální radikalismus, přitakávající propojení demokracie s oprávněnou revolučností mas, požadujících rekonstrukci dosavadních sociálních statutů. A konečně a opravdu nikoli v poslední řadě antikatolicismus, tedy na odiv dávaný pokrokářský apel, odmítající domnělé tmářství a nemodernost katolické sociální nauky i politické praxe.
To způsobilo, že si různé části československé společnosti do demokratické státní formy promítaly své vlastní preference a hodnoty. A výsledek? Krize a konec demokracie již ve třicátých letech a pak půlstoletí nesvobody. Vzato neúprosnou historickou matematikou, z oné stovky let jsme vlastně přesnou polovinu strávili v nedemokratických poměrech. Jistě, nejprve byly nastoleny (přeskočím-li druhou republiku) zvnějšku, německou nacionálně socialistickou okupací. Ale následně byly vybudovány z ideologických a mocenských kapacit tuzemského socialismu, spíše jen pro jistotu internacionálně podpořených.
Takže se nutně nabízí otázka, na jak adekvátních a solidních základech byl onen projekt české demokracie vystaven. Mimochodem, již Jan Patočka v této souvislosti upozorňoval, že „tragédie prvního československého státu byla tragédií nedomyšleného demokratismu u nás doma, izolovanosti naší demokracie ve střední Evropě a otevřené krize demokracie v západním světě.” To nicméně nemusí znamenat úplné odmítnutí prvorepublikové demokracie, která byla právě pro Patočku „přes všechny nedostatky... údobím velkého duchovního rozmachu, důkazem, že náš demokratický rozvoj je něčím schůdným a plodným, pokud proti němu nestojí vnější podmínky naprosto protichůdné a nepřátelské”. Škoda, že v rozporu s prvním citátem tentokráte Patočka zdůraznil čistě vnější zlovolné vlivy a opomenul onu vnitřní rovinu české politiky, onen „nedomyšlený demokratismus u nás doma“.
Shrnuto, slavit osmadvacátého října sto dva let české demokracie také úplně nedává smysl. To se mi spíše jeví jako logické opětovně připomenout již zmíněnou demokratickou politickou tradici současného samostatného českého státu. Ano, v posledních letech poněkud na napínanou a ohýbanou, ale stále demokratickou. Ale kdo z nás si na ni vždy na Nový rok vzpomene, probíraje se ze silvestrovské únavy?
Splněná přání se, jak známo, mohou rychle změnit na noční můry. Idea českého moderního státu byla hledána a formována po desetiletí v rámci tzv. sporu o smysl českých dějin. Že došlo v roce 1918 k jejímu naplnění, to nebyla pouze souhra vnějších okolností, ale mnohem spíše zásluha řady konkrétních osob, pro které představovala naplnění jejich snů. Výzva zněla rozložit mocnářství, přeměnit střední Evropu, stát se vzorovým příkladem demokracie. Diskontinuita triumfovala nad tradicí.
Ale rekapitulace dalších osudů českého národa ve dvacátém století je rozporná: habsburská nostalgie je nyní vlastní jen nemnohým, střední Evropa však prošla sérií dramat, válkou, komunismem, během nichž se z demokracie se stala spíše teskná vzpomínka. Rehabilitaci toho všeho přinesl až vývoj po osmdesátém devátém roce. Ano, slaví-li česká státnost a demokracie narozeniny, je to prvního ledna, a nikoli dvacátého osmého října.
Jan Holzer, je profesorem na Mezinárodním politologickém ústavu Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
