Ačkoliv normálně se to moc neděje, honily se před letním začátkem druhé fotbalové ligy fotbalovým fanouškům i příznivcům klubu z brněnské Líšně hlavami dost podobné myšlenky. Jen měly u každé z těchto skupin jiné zbarvení. „Snad to nebude ostuda. Cokoliv jiného než sestup bude super,“ říkali si příznivci brněnského klubu, zatímco fotbalová veřejnost tipovala, že klub se dost pravděpodobně bude někde u sestupových příček pohybovat.
Jenže nic z toho se nestalo. Tým, který se do druhé nejvyšší české soutěže v létě dostal vůbec poprvé ve své historii, se po odehrané první polovině soutěže usadil na sedmé příčce tabulky, takže v té lepší půlce. Hlavně v prvních kolech navíc předváděl odvážnou a líbivou hru, která byla v protikladu k betonování v obraně, které se od něj očekávalo.
Svými šesti góly se na výsledku v půlce sezony podílel i Marek Vintr, student tělesné výchovy a sportu, pro kterého to byl v mnoha ohledech vstup do nového světa. Ještě minulou sezonu hrál maximálně třetí českou nejvyšší soutěž a neměl status profesionála. To se letos všechno změnilo. „Předtím jsem hrál v juniorské lize ve Zbrojovce Brno a pak jsem byl na hostování ve třetiligovém Vyškově,“ vyjmenovává Vintr svoje dosavadní štace.
Stejné město, jiné podmínky
Jméno Zbrojovky Brno je přitom důležité, právě s ní zahájil letní přípravu a měl si tam poprvé vyzkoušet dospělý fotbal. Nakonec se to ale nestalo. „Trenér Šustr mi v létě řekl, že má hráčů na můj post dost a že by bylo dobré, abych se poohlédl po nějakém jiném klubu na hostování,“ líčí Vintr, který nakonec nešel daleko a skončil na druhé straně Brna v Líšni.
Zatímco Zbrojovka je tradiční klub s dokonce jedním prvoligovým titulem na kontě a intenzivní touhou se do nejvyšší soutěže vrátit, Líšeň, to je úplně jiný příběh. Do druhé ligy se letos prokopala úplně poprvé ve svojí historii, a i když sportovní podmínky pro postup splnila, nebylo hned jasné, že možnost posunout se o sportovní patro výš, využije.
Touha zkusit něco nového ale nakonec vyhrála. „Do druhé ligy jdeme s vědomím, že se nováčkovské poměry mohou odrazit na umístění a klub soutěž po roce neudrží. Vzhledem k reorganizaci soutěží je však posun do celostátní soutěže nezbytným krokem k vyšší kvalitě,“ uvedl v prohlášení předseda klubu Karel Hladiš.
I z těchto slov byla patrná trocha nejistoty, v reálu ale nebyla znát. Tým si hned zkraje soutěže vypracoval klid zajišťující bodový polštář a lákal na svoje poměry davy fanoušků. Původní kapacita stadionu byla kolem 1500 fanoušků, a tak nechal klub postavit ještě v létě montovanou tribunu, kam se vejde dalších víc než pět set lidí.
„Přípravu s týmem jsem sice začal později, ale bylo to super. V Líšni vládla po postupu a z prvních výsledků velká euforie a i na trénincích bylo ze strany fanoušků nebo lidí v klubu cítit, že tohle všechno je pro ně něco navíc,“ vzpomíná Vintr.
Jistě že klub a jeho zaměstnanci se za pochodu museli učit spoustu věcí. „Když to srovnám, tak Zbrojovka je úplně profesionální klub, kde je na všechno nějaký člověk. Líšeň je rodinný klub, kde se pan Hladiš stará skoro o všechno, a pak je tam paní Wallová, která je taková naše druhá máma. O co míň lidí ale je, s o to větším srdcem to dělají. I za toho půl roku bylo vidět, jak se spousta věcí zprofesionalizovala,“ má dojem Vintr, který k dobrým výsledkům a atmosféře přispěl šesti góly, takže je zatím nejlepším střelcem svého klubu.
Bilance je o to cennější, že góly dával jako střídající hráč. Oba trenéři, kteří se v klubu na podzim vystřídali, si ho totiž nechávali jako žolíka. „Když jsem přišel, tak mi trenér Machálek řekl, že ví, kde jsou moje silné stránky i slabiny, a že mě na hostování rád vezme, ale že cestu do základní sestavy si musím prokopat sám, v tom už mi nepomůže,“ povídá Vintr, kterému se to povedlo tak nějak napůl. Nasbíral první profesionální minuty na hřišti a čárky na gólové konto, s tou základní sestavou to ale úplně nevyšlo.
Novou šanci bude mít na jaře, kdy by se už ale měl objevovat v dresu Zbrojovky Brno, kam podle smlouvy patří a které odmalička fandí. „Nebylo to ale tak, že by nás tam s bráchou, který taky hraje fotbal, vodil táta. Toho fotbal moc nebral a třeba máma kdysi hrávala baseball. Prostě jsme začali jako malí hrát doma v Bučovicích a pak se to nějak vyvinulo dál,“ ohlíží se Vintr za svojí fotbalovou kariérou, která pak vedla přes Šardice právě do brněnské Zbrojovky.
Bez školy to později nepůjde
Že rodiče kdysi fotbalovými fanoušky nebyli, ale neznamená, že by svoje syny v kariéře nepodporovali. To oni je občas museli dostrkat do auta, když se jim nechtělo na zápas. A hlavně máma může za to, že se také oba bratři přihlásili na vysokou školu, konkrétně na Fakultu sportovních studií MU.
„Mamka je učitelka, takže odjakživa vím, že člověk s nějakým vzděláním má v životě lepší pozici než ten bez něj. Teď k fotbalu žádný papír nepotřebuju, rozhoduje to, co umím na hřišti, ale to nebude trvat věčně a s bakalářem se mi třeba trenérská licence bude dělat daleko líp,“ naznačuje Vintr, kam by do budoucna rád směřoval. Než se to stane, bude to chtít ale ještě hodně práce. Té fotbalové na hřišti i té studijní ve škole, protože ta se při kariéře profesionálního fotbalisty s dvěma tréninky denně dělá složitě.
