Doktorand Luděk Helis je na fakultě nejen studentem, ale i asistentem vyučujících pedagogů. A právě díky jednomu z pedagogických předmětů, kde se učili o inkluzi, se potkal se čtyřiapadesátiletým nevidomým sportovcem Alešem Moravcem. „Měli jsme zažít zkušenost se zrakově postiženým člověkem. A ve výběru byl i tandem, tedy jízda na kole s nevidomým. A protože jezdívám cyklomaraton na tandemu s bratrancem, kde jsem většinou řídil, tak jsem se zapsal právě na tandem,“ přiblížil seznámení Luděk Helis.
Myslel si, že setkání s Alešem Moravcem bude pouhá jednorázová zkušenost, o které napíše referát a udělá prezentaci a jejich cesty se zase rozejdou. „Ve světě handicapovaných to ale takhle jednoduše nefunguje. Když jsme se byli spolu projet, tak Aleš říkal, že by byla škoda toho nevyužít, protože už v minulosti na tandemu jezdíval,“ zavzpomínal Helis.
„Dřív jsem jezdil na dráze s brněnským cyklistou Pavlem Buráněm, který pak ale závodní kariéru kvůli rodině ukončil. Měl jsem tedy několikaletou pauzu a hledal jsem parťáka, který by mi dělal obrazně řečeno pilota. A náhoda tomu chtěla a setkali jsme se s Luďkem a myslím, že to funguje skvěle,“ doplnil ke spolupráci Moravec, který kromě tandemové cyklistiky hraje i fotbal pro nevidomé. A už jako nevidomý absolvoval na Filozofické fakultě obor angličtina – norština a studoval díky tomu i v norském Bergenu a také v Dánsku.
Plány na závodění na tandemu ale dvojici překazila pandemie koronaviru. Mohli jen trénovat venku i na brněnském velodromu. Chtěli jet na paralympiádu do Tokya, ale nebyly žádné kvalifikační závody. „Byli jsme tedy aspoň na silničních závodech na Slovensku, kde jsme v Evropském poháru dojeli čtvrtí,“ uvedl Aleš. Svůj vyšší věk nebere jako překážku, ve vrcholovém sportu působí i starší handicapovaní. „Když se člověk udržuje, tak výkonnost zůstává do vysokého věku.“
Na tandemu netrénují objem, ale čas
Při otázce, kolik kilometrů při tréninku najedou, se Luděk Helis usmívá. „To je dost častá otázka. My ale netrénujeme na objem kilometrů, ale jezdíme spíš na čas, takže trénink trvá hodinu a půl až dvě hodiny. Časový objem se ale liší podle tréninkového období,“ vysvětlil Helis.
Dvouletá spolupráce s nevidomým sportovcem dala Luďkovi hodně nových zkušeností a zážitků. „Naučil jsem se nové způsoby komunikace. Často si totiž neuvědomíme, jak moc často při trénování předvádíme něco gesty rukama nebo názornou ukázkou. Do mé trenérské praxe to přineslo zkušenost, jak musím postiženému sportovci vysvětlit, co dělat. Vysvětluji mu třeba techniku šlapání do pedálů, kterou nevidomý člověk nevidí,“ vysvětlil Luděk.
Podle něj je však Aleš moc šikovný a samostatný. „Stačí mu jednou něco vysvětlit a on to hned udělá správně. Díky tomu nevnímám ten rozdíl, že Aleš konkrétní činnost nevidí, a děláme spoustu věcí víceméně automaticky,“ pochválil svého parťáka mladý doktorand.
Téměř třicet let starší nevidomý závodník, který ještě jako zdravý mladík začínal s hokejem v tehdejším brněnském Zetoru a po úrazu přišel o zrak zase zdůraznil, že Luděk se rychle přizpůsobil tomu, že trénuje se zrakově postiženým člověkem.
Hlavním cílem dvojice je paralympiáda v Paříži. „Pro účast na světových šampionátech i paralympiádě děláme maximum,“ shrnul plány Aleš.
