Hokej zajímal v Brně spoustu lidí celý rok, natož letos v dubnu. Hráčům Komety se povedla skvělá jízda od předkola play-off až do jeho finále, a i když na zlato nedosáhli, tak třeba na závěrečné rozloučení s fanoušky na náměstí Svobody budou někteří dlouho vzpomínat.
Někde v pozadí při něm stála Hana Bubníková a mohla si říct: Tohle všechno je i moje zásluha. Bubníková totiž v Kometě Brno pracuje jako kondiční trenérka. Ale nejen tam. Absolventka fakulty sportovních studií pořád vede i několik kurzů na Masarykově univerzitě. Cvičí fitness a gymnastiku, ale taky snowboarding.
Prožívala jste sezonu hodně?
Vyrůstala jsem v hokejové rodině, takže hokej prožívám odmalička. A ještě o to víc teď, když patřím k týmu. Jsem ten typ, který je při zápase schopný sám sebe přivést k infarktu. Tím, že trávím s hráči každý den, cítím ohromnou zodpovědnost za to, co jim dávám, a proto asi i ty emoce. Neplynou z toho, že bych se cítila být fanynkou, ale z toho, že doufám, že jsem jim něco dala.
Pozice kondičního trenéra asi není s pracovní dobou od devíti do pěti, že?
Není, to máte pravdu. Někdo si myslí, že když mají hráči volno, máme ho i my. Ale my už třeba teď krátce po konci jedné sezony dáváme dohromady plán letní přípravy na tu další. Navíc se všechno hodně mění. U mládeže se domlouváme s trenéry, přípravu kluků z áčka řeším s každým z nich individuálně. Někdo se mnou trénuje před částí na ledě, jiný po ní. Jednotlivé týmy, protože mám i mládež a juniory, se u mě střídají, takže mi zaberou celý den.
Platí vždy, že když skončí jedna sezona, vy už máte plán na další?
Víceméně. Hráči by v první řadě měli mít aspoň měsíc volno, mají ovšem jen krátkou pauzu. Pak znovu trénují a další dovolenou mají v červenci. Tohle já řídit nemůžu, rozhoduje o tom svaz. I když fyziologicky by bylo lepší, kdyby měli jednu delší pauzu a začali až třeba v polovině června. Mají těžký život, neexistují pro ně víkendy nebo svátky.
Svoje svěřence znáte velice dobře. Dá se říct, protože všichni trénují zhruba stejně, že mají všichni i stejnou výkonnost? Nebo existují tělesné vlastnosti, které ani intenzivní trénink nezmění?
Všichni jsou dobří. Hodně se spíš projevuje to, že někteří kluci mají zkušenosti ze zahraničí, takže jsou zvyklí trénovat po svém a se mnou jen konzultují. Například Róbert Petrovický (jeden z nejúspěšnějších slovenských hráčů současnosti – pozn. red.) ví, jaká cvičení přesně potřebuje. Mladší kluci naopak chtějí, abych jim trénink vedla kompletně celý. Záleží na domluvě, každý potřebuje něco jiného. Někdo zapracovat na síle, jiný na výbušnosti. Jen letní příprava by měla být stejná pro všechny.
Váš otec kdysi reprezentoval Československo ve fotbale i v hokeji. Bylo by něco takového z hlediska tréninku, který je dnes hodně specializovaný, možné?
Nebylo. V první řadě kvůli vytížení v sezoně. Když někdo dělá profesionálně jeden sport, nemůže se dnes dost dobře věnovat jinému. Jestli by to někdo zvládal po fyzické stránce? Na vrcholové úrovni ne, trénink se specializuje opravdu úzce, rozvíjí se schopnosti a dovednosti potřebné pro konkrétní sport. Je to vidět na první pohled, stačí jen vedle sebe hokejistu a fotbalistu postavit.
Kromě práce v Kometě také jezdíte školit trenéry na semináře, které vede Luděk Bukač, trenér hokejových mistrů světa z roku 1996. Jak vás, mladou ženu, přijímají trenéři z generace, která většinou ženy ve vrcholovém hokeji a fotbale nevidí ráda?
Já spolupracuju hlavně s Luďkem Bukačem mladším, oni mají s otcem semináře dohromady, a žádný problém není. Ale je pravda, že jako žena v mužském světě toho musím ukázat daleko víc. Že potřebné vědomosti, zkušenosti a poznatky mám. Jen tak mi nevěří.
Nepomáhalo vám v tom ani jméno otce, který je legendou českého sportu?
Na to se oni nedívají, i když spousta lidí si myslí, že to tak je. Tátovo jméno mi nikdy v ničem nepomohlo, hokej mi ostatně odmalička zakazoval.
Hráči působící v zahraničí se často vyjadřují v tom smyslu, že se tam trénuje mnohem tvrději než v Česku. Je to tak? A proč?
Osobně si myslím, že se trénuje stejně, rozdíl je spíš v podmínkách. Týmy v NHL mají x kondičních trenérů a k dispozici x tělocvičen. Ale pobavila jsem se nedávno na semináři, kde přednášel kouč švédského národního týmu. Naši trenéři se ho ptali, jak to zvládají děti v jejich akademiích, kde mají dvakrát denně suchou přípravu a dvakrát chodí na led. Padaly i otázky, jestli nejsou přetrénovaní. On jenom zvedl obočí a skoro vyděšeně se zeptal: Jak přetrénovaní? Vždyť ty děti jsou šťastné, že mají hodinu a půl ledu navíc. Tady se často mluví o tom, že se trénuje moc, ale švédský trenér prohlásil, že člověk není nikdy přetrénovaný, jenom nedotrénovaný (směje se).
Dřív jste pracovala i jako lektorka aerobiku a jiných sportů. Zvládáte to i dnes?
Musela jsem toho nechat, i když mám licence na spoustu sportů. A je fakt, že mě to nebaví tolik jako u profesionálních sportovců. Potřebuju vidět, že moje práce má výsledek. Každý mi říká, ať jdu učit na základní školu, že budu mít spoustu času, ale pro mě to není ono. V Kometě ty výsledky vidím.
