Na Masarykově univerzitě studuje sportovců spousta. Jen málo z nich se ale může pochlubit tím, že jsou ve svém odvětví mistry světa. Jan Procházka, doktorand na přírodovědecké fakultě, může.
V létě získal spolu se dvěma kolegy na světovém šampionátu v orientačním běhu ve Švýcarsku zlatou medaili ve štafetovém závodu a na konci září se stal i mistrem republiky. Co mu k tomu pomohlo? Mimo jiné působení ve finském klubu Kalevan Rasti.
V příspěvku na vašem blogu, který jste psal těsně po získání světového zlata, se mísí velká radost a také překvapení. Který pocit převažoval?
Projevovalo se obojí. My jsme totiž s kluky ze štafety bojovali o medaili už strašně dlouho. V roce 2008 jsme skončili čtvrtí. O rok později se na našem úseku zranil jeden švédský závodník a náš tým ho pomáhal zachraňovat. Dostali jsme za to Cenu fair play, ale o medaili jsme přišli. V roce 2010 jsme zase finišovali o medaili, ale doběhli celkově pátí. A loni se nám mistrovství vůbec nepovedlo, byli jsme až jedenáctí. Letos jsme si věřili, že už na medaili opravdu dosáhneme, ale bylo ohromné překvapení, že z toho byla zlatá.
Co se přesně stalo na trati v roce 2009?
V závodě štafet běžel na posledním úseku náš Michal Smola s Francouzem, Norem a právě s oním Švédem Martinem Johanssonem. Bojovalo se o medaile a celkové vítězství. Martin se v lese vyhýbal stromu, ale nepovedlo se mu to. Zapíchl si do stehna větev, která mu tam uvízla, a on zůstal ležet na zemi. Když to kluci viděli, tak závod hned ukončili, pomohli mu dostat se na cestu a zavolali sanitku. Pak doběhli na nějakém třicátém místě.
Vy jste v tu chvíli na trati nebyl. Jak jste se dozvěděl, že se něco děje?
Že je něco v nepořádku, jsme si nejdřív vyvodili z rádiových kontrol. V lese na trati jich máme asi pět. Když k nim doběhneme, přenáší se čas na shromaždiště. A zároveň máme i GPS tracking, takže když závodník udělá chybu nebo se zastaví, jde to hned v reálném čase vidět. Když se stala ta nehoda, tak se najednou čtyři GPS zastavily a na následující rádiové kontrole se na prvním místě objevil švýcarský závodník. Deset nebo patnáct minut nikdo nevěděl proč, až pak doběhl na shromaždiště Nor, který volal záchranku, a všechno se vysvětlilo.
Jako jeden z důvodů, který vám letos ke světovému titulu pomohl, jste uváděl český terén. Co to přesně znamená?
V orientačním běhu rozlišujeme dva druhy terénů. Jeden je severský, který se vytvořil tam, kde se dřív nacházely ledovce. Dnes je tam spousta jezer, menší kopce, hodně terénních detailů a kamenů. Druhý je kontinentální, což znamená velké kopce, prudké svahy, kde se spíš než terénní detaily objevují různé změny charakteru lesních porostů. Když se běží v kontinentálním terénu, my Češi jsme na tom daleko lépe, protože v něm jsme vyrostli. Uspět například ve Finsku je daleko obtížnější.
Proč vám severský terén tak nesedí?
Je na něm daleko těžší běžet bez chyb a jen obtížně se sžíváme s tamější podložkou. Na severu je měkká, mají tam borůvčí a bažiny, takže severští běžci mají vždycky ohromná stehna, protože dávají do běhu mnohem víc síly než my. My Češi si na to těžko zvykáme, takže se teď, když se chystá světový šampionát ve Finsku, téměř celá reprezentace stěhuje a snaží se v místních terénech trénovat co nejvíc.
Při orientačním běhu je nezbytné umět pracovat s mapou. Když ji před závodem dostanete do ruky, na co se díváte nejdřív?
Na postup na jedničku, první kontrolní bod. Máme elektronický kontrolní systém, takže pořadí kontrol musíme vždycky dodržet. Dřív se používaly kleštičky, ale ty už dnes uvidíte jen na závodech pro veřejnost.
Uvědomí si člověk už při pohledu na mapu, kde se mu budou kontrolní body hledat špatně?
To přijde všechno až v závodě, teprve až dostanu mapu, můžu všechno vymýšlet. Naše mapy mají speciální značky, dělají se jen pro nás, běžec se podle nich zorientuje hned.
Mapy vám vytvářejí specialisté, pro které je taková práce zaměstnáním. Přesto se na její výrobě dá asi hodně zkazit.
Určitě, stalo se mi třeba, že organizátoři nechali mapu vytisknout na špatný papír, takže když se mi zpotily ruce, poničila se. Ale to byla spíš výjimka. Může se stát, že mapař zapomene zakreslit něco, co je pro orientaci v terénu důležité, to pak závodníka pěkně zmate. Chyby poznáme a zmatou nás, i kdyby bylo například rozcestí nakresleno o dvacet metrů dál, než ve skutečnosti je.
Kromě toho, že reprezentujete Česko, jste také závodníkem finského klubu Kalevan Rasti. Jak na vás Finové přišli?
Orientační běh vznikl na severu Evropy, kde je velice populární. Běhají se tam dva velké štafetové běhy, kterých se účastní tisíce závodníků. Aby měly velké kluby šanci vyhrát, snaží se stahovat cizince třeba ze střední Evropy, a tak přišli i na mě. Za pomoci českého reprezentačního trenéra jsem si nejdřív našel oddíl ve Švédsku, ale když jsem jel před čtyřmi lety na výměnný studentský pobyt do Finska, skončil jsem tam.
Kolik času ročně ve Finsku trávíte?
Když jsem ve Finsku studoval, tak jsem tam i bydlel, ale poslední dva roky jsem spíš dojížděl na závody. Letos jsem tam strávil asi dvacet dnů, příští rok se ovšem na sever kvůli mistrovství světa chystám opět přestěhovat.
Nastálo?
To asi ne, jen na několik měsíců. Bez toho abych tam bydlel, by bylo hrozně těžké na šampionátu uspět. Já tam navíc ještě dodělávám školu, chybí mi už jen diplomka, takže to chci spojit. Natrvalo bych ve Finsku asi žít nemohl. Tamější život je na mě až příliš poklidný a přece jen mám většinu sociálních vazeb v Česku.
