Biatlon je jako detektivka

Hlavně po olympijských hrách v Soči se na trenéra české biatlonové reprezentace Ondřeje Rybáře valí chvála ze všech stran. On se však po sezoně rozhodl udělat ne obvyklý krok a pozici hlavního trenéra mužské reprezentace a nejlepší české závodnice Gabriely Soukalové opouští.

„Neodcházím proto, že nechci pracovat. Rád bych ale trávil víc času s rodinou,“ vysvětluje svoje rozhodnutí muž, který by tak mohl mít o něco víc času také na školu. Na fakultě sportovních studií si totiž dělá doktorát z kinantropologie.

Jak moc časově náročná byla vaše trenérská pozice?
Člověk je vlastně pořád s týmem. Jezdí se na třítýdenní soustředění, ale v týdnu, kdy jsem doma, řeším věci okolo nebo třeba administrativu. Když pominu Vánoce, svátky a nějaké soboty, tak je to nepřetržitý zápřah.

Aktuálně se chystá nový trenérský model, kde byste měl zastávat post šéftrenéra. Jak si představujete, že to bude fungovat?
Rád bych reprezentaci koncepčně zastřešoval. Nebudu jezdit na všechna soustředění, ale na ta nejdůležitější určitě ano. Bez toho by to nešlo. Nicméně bych chtěl omezit to, že jsem tři neděle v měsíci v zahraničí. Na druhou stranu nechci do té samé situace, jako jsem se dostal já, přivést své nástupce, takže bych byl rád, kdyby se nám povedlo najít nějaký model vzájemné zastupitelnosti. Aby měli trenéři možnost si ulevit od každodenní rutiny a vzájemně si pomoct. A také bych jim chtěl doma vybudovat zázemí, aby když přijedou ze soustředění, nebyli zahlcení jinou prací.

Není zvláštní stahovat se ve chvíli, kdy jste mohl těžit z olympijských úspěchů?
Jde hlavně o moje děti, já bych rád viděl, jak vyrůstají, a ne že se vrátím domů a zjistím, že jsem určitou etapu jejich života propásl. Ale neříkám, že nepřijde období, kdy se nebudu chtít vrátit. Budu tak moct třeba pomoci někomu, kdo zrovna bude mít stejný problém.

Díky olympijskému úspěchu se teď na biatlon hlásí větší i menší děti. Když třeba rodiče váhají, jaké argumenty jim předkládáte?
Biatlon je velice atraktivní sport a já si dovolím tvrdit, že ne nezdravý. V tréninku si zkusíte kolo nebo běh, kolečkové lyže, brusle, navíc lyžování je skvělý sport pro kloubní pohybový aparát a oběhový systém. Biatlon má spoustu zdravotních pozitiv a k tomu je v něm dynamičnost, náboj a napětí, které mu dává střelba. Všechny nás přece baví pořady, kde není do poslední chvíle jasno. Je to jako detektivka. Další věc je ale ta, že když člověk mluví třeba i s olympijskými medailisty, jsou to pořád normální lidé, kteří se dostali k tomu, o čem sní každý sportovec, tvrdou dřinou. Máme štěstí, že můžeme ukázat dobré vzory. Snad se to teď nepokazí. Zatím to vypadá, že ne.

Se svými svěřenci máte na první pohled dost kamarádský vztah. Schválně?
Snažím se o to. Soukromý a sportovní život odděluju, takže pokud se na tréninku děje něco, co se dít nemá, tak všichni dobře vědí, že moje trpělivost má svoje hranice. Pro mě je ale skvělé, že se sportovci můžu omládnout nebo zkrátka stárnu pomaleji. Do týmu pořád přichází někdo nový, mladší a třeba s jinými názory. Na druhou stranu od nich ale nejsem věkově zase tak daleko, takže si rozumíme.

Když si vezmeme příklad Jaroslava Soukupa, který na fakultě také studoval, tak jeho cesta na vrchol byla dlouhá. V době, kdy přišel na fakultu, nemohl nikdo jistě říct, že dosáhne na medaile na olympiádě. Můžou ho jeho následovníci napodobit?
Jardu vedu od prvního roku, co přešel do seniorské kategorie, zažíval jsem s ním tu éru, kdy se snažil proklestit z béčka do áčka a utekla mu olympiáda v Turíně. Vystrkoval růžky, ale na druhou stranu měl rezervy v tréninku. Jinak je to ale velký lyžařský talent, takže člověk věděl, že s trochou práce může dojít k úspěchu, i když těžko můžete vědět, že to bude olympijská medaile. Třeba Michal Krčmář, který také studuje na fakultě a je zhruba o deset let mladší než Jarda, byl letos sedmý na mistrovství Evropy. I on je teď na rozhraní. Proto mu říkám, ať se podívá, kam to Jarda za ty roky dotáhl a že není kam spěchat. Hodnotit ho můžeme až za pár let, protože nejsou stejní. Jeden má větší vůli a druhý větší míru talentu.

Mluvíte svým svěřencům do školních záležitostí?
Mám vysokou školu za sebou, takže vidím její přínos do života a spíš je tlačím, aby do toho šli. Na tituly si nikdo nehraje, ale škola dá lidem do života něco, co se jim jednou může hodit, a širší rozhled.

Jak pokračuje vaše doktorské studium?
Jsem rád, že to můžu zkusit, i když nikde není řečeno, že zvládnu dostudovat. Pro mě je to takový motor. Když nám třeba skončí sezona, sednu si ke skriptům a k literatuře a zase mi to otevře obzory. Líbí se mi, že pak nejsem konzervativní − člověk má tendence oblíbit si jednu metodu a pak ji aplikuje pořád dokola, i když každá má svoje mouchy. Díky škole přicházím také na nové. Učitelé mě třeba nahlodají, že bych měl zkusit něco jiného, a já se tak zase posunu.

Jaké metody nebo postupy myslíte?
Pro mě je ohromně důležitá psychologie, ve sportovní praxi totiž člověk nepřijde úplně často do kontaktu s lidmi, kteří se v oboru pohybují dlouho a nejsou přitom komerční pracovníci. Nebo jsme nedávno řešili zátěžové testy a biomechaniku. Jistě, když jdu na zkoušku, tak jsem nervózní, ale protože řada lidí na fakultě sama trenéry byla, tak ve finále je to také hodně o dialogu, a to je pro mě úplně nejcennější.