Jen si to představte. Sedíte na raftu někde v Brazílii a za vašimi zády hučí voda padající z jedněch z nejvyšších a nejhezčích vodopádů světa, z řeky Iguacu. Hezké a trochu děsivé zároveň, že?
Zatímco průměrný člověk si to může jen představovat, medička Martina Blanářová to zažila na vlastní kůži. Česko reprezentuje v raftingu, ve kterém ji právě začala nová sezona.
Exotická vzpomínka je stará tři čtvrtě roku, Blanářová jela v jihoamerickém státě závody mistrovství světa. „Byl to ohromný zážitek, strašná masa vody, to si člověk jen tak nevymyslí. Osobně jsem do té doby nic podobného nezažila,“ popisuje studentka lékařské fakulty, která jinak svým vyprávěním úplně nepodporuje představy o raftingu jako o adrenalinovém sportu.
Jistě, zná taky příběhy od jiných závodníků, kteří vzpomínají třeba na světový šampionát v Kostarice, kde bylo umění jen dostat se k závodnímu areálu. „Džunglí se šlo asi hodinu pěšky od místa, kde raftaře vysadil autobus, až se došlo někam, kde to závodiště spíš připomínalo. Všichni o těch podmínkách dodnes mluví jako o dost hrozných,“ říká.
Sama na raftingu nic moc extrémního nevidí, k čemuž přispívá i fakt, že spousta závodů se odehrává na umělých kanálech. Podle studentky pátého ročníku má však každý vodní terén něco do sebe.
„Na kanálu, kde se jezdí třeba slalom, jsou válce, člověk si tam hrozně zablbne, jak přejíždí a zkouší různé kombinace. To mě hodně baví. Na volné vodě při sjezdu se jen jede rovně dolů, ale zase je kolem krásná příroda,“ přibližuje Blanářová různé varianty sportu, který ji chytil už jako malou školačku doma v Hodoníně.
Ano, v Hodoníně. Také na klidné Moravě se totiž dá velice dobře připravovat i na ty nejnáročnější akce typu mistrovství světa. „Ono není vůbec špatné trénovat takhle na rovině. Člověk si pořádně nazkouší pádlování a techniku a posádka se sehraje. Když se pak jede někam pryč, na terén se dá zvyknout i rychle před závodem,“ líčí svoje zkušenosti medička.
Na závodech se objevuje jako součást čtyřčlenné nebo šestičlenné sestavy, která se v suchozemském Česku dávala dohromady docela komplikovaně. Reprezentanti i reprezentantky většinou začínali na kajaku a k raftu přešli až později. Ženský výběr se sjíždí z různých koutů republiky – Prahy, Valašského Meziříčí nebo Českých Budějovic. To ten mužský to má jednodušší, připravuje se společně právě v okolí jihomoravského městečka.
Když Blanářová o závodní sezoně mluví, člověka to až skoro láká, dát se na rafting taky. Víkendy strávené u vody se spoustou kamarádů, kterým o výsledky možná ani tak nejde. „Svůj čas dělím mezi vodu a medicínu, nic jiného moc nestíhám. Teď budu ale rafty trochu tlumit, budu končit školu a hledat si místo,“ přibližuje vyhlídky stále ještě studentka, která se už moc těší, až se stane opravdovou lékařkou. „Moc mě baví být v kontaktu s pacienty, bude skvělé, až se jim budu moct věnovat naplno.“
Ani to ale neznamená, že by vodu opustila. České závody jezdí pořád a raftingu se podřizuje také výběr letní dovolené. Těm zběhlejším doporučuje vyrazit v létě třeba do Rakouska, Slovinska nebo Černé Hory, která u ní ze všech evropských destinací vede. Začátečníci se s raftem ale dost dobře sžijí i v Česku. „Osobně nemám ráda místa, kde je moc lidí, třeba na hromadné sjíždění vody na Vltavě by mě nikdo nedostal. Ale taková Sázava je výborná, pokud na ní tedy je dost vody,“ dává s úsměvem tip medička.
Vyrazíte?
