Svoje tělo dokáže ohnout do úhlů, které jsou pro normálního smrtelníka nepředstavitelné. Vidět to ostatně mohli i diváci galavečera k desátému výročí fakulty sportovních studií, kde studentka fakulty a nejlepší česká moderní gymnastka v jednom Monika Míčková vystupovala.
Pohyby, které v jejím podání vypadají jako samozřejmé, stojí ale spoustu dřiny a času. „Už to není jako dřív, každou chvilku mě něco bolí. Trenérka mi občas i říká, že bychom měly slavit každý den, kdy si na něco nestěžuju,“ směje se 21letá Míčková.
Studujete regeneraci a výživu, což se vám ve sportovní kariéře asi docela hodí. Je to tak?
Jako malá jsem nejdřív chtěla být módní návrhářkou a pak architektkou. Ale časem jsem zjistila, že tam je hodně potřeba matematika, která mi, jak jsem na střední škole kvůli sportu chodila do školy míň a míň, nějak přestala jít. Takže jsem umělecké pokusy zavrhla a začala se zajímat o výživu. Spousta lidí s ní má problémy, které budou přetrvávat, a já jsem si obor vybrala i kvůli sobě. Hlavně dřív mi někteří lidé říkali, že jsem tlustá a měla bych zhubnout, ale přišlo mi, že mi nadávají také ti, kteří tomu nerozumí. Proto se chci dozvědět víc a vědět, co je správně a co ne.
Přiznám se, že se mi moc nechce věřit, že by vám někdo mohl vyčítat, že jste tlustá.
Pro normální život určitě ne, ale v gymnastice jsou měřítka tvrdší. Ještě před pár lety byl trend opravdu hubených holek. Časem se ukázalo, že spousta z nich měla problémy s anorexií, takže se od toho upustilo, ale i tak mi rozhodčí tvrdili, že bych měla shodit. Teď už je to v pořádku, ale trápilo mě to hlavně v době, kdy jsem kvůli operaci kolene a slepého střeva necvičila. Výhrady jsem slýchala už jako malá.
Jak moc malá?
Už když jsem přišla poprvé do svého současného klubu, to mi ještě nebylo ani deset let. Byly jsme se tam s mamkou jen podívat a zeptat se a trenérka mi rovnou řekla, ať přijdu, ale nejdřív zhubnu. Mamka mě naštěstí podržela a odpověděla, že nic takového dělat nebudu, že zhubnu tím, jak budu cvičit. Ona má v tomhle vůbec docela jasno. Odmalička mě upozorňovala, že jestli zjistí, že mám problém s jídlem, tak s gymnastikou skončím. Ale na druhou stranu taky říkala, že se toho moc nebojí, protože první věc, kterou jsem podle ní uměla, bylo držet lžíci v ruce.
Změnil se vám po tom, co jste přešla na vysokou školu, nějak tréninkový život?
Když jsem byla menší, tak jsem asi počítáno na hodiny trénovala víc, protože jsem se musela všechno naučit. Teď už mám svůj systém, tak v tělocvičně nepotřebuju tolik času, ale jde mi hlavně o to, aby byl trénink kvalitní a já z něj měla dobrý pocit. Na vysoké mi zatím všechno přijde volnější, míň stresující, ale uvidíme, co bude ve zkouškovém. Ten pocit mám hlavně proto, že na střední jsem se musela dost složitě domlouvat kvůli rozvrhu, tady jsem si ho přizpůsobila tak, jak potřebuju.
Hodně času vám zabere cestování po závodech. Máte spočítáno, v kolika zemích jste už byla?
Nemám, ale kontinenty jsem objela téměř všechny.
Ptám se také proto, že jste v jednom rozhovoru říkala, že abyste mohla bojovat třeba o medaile na olympiádě, musela byste se přestěhovat do Ruska. Dovedete si to představit?
Je pravda, že by mi to moc pomohlo. Ale ono se to lehce řekne a daleko hůř dělá. Musela bych přerušit školu a fyzicky a psychicky je to náročné. Musela bych hrozně moc obětovat a přitom vůbec nevím, jestli bych to zvládla. Mám ke sportu trochu jiný přístup než třeba ruské závodnice. Pro ně neexistuje nic jiného, vědí, že se gymnastikou můžou na celý život zabezpečit, což v našich podmínkách nejde. A i kdyby to šlo, já bych asi takový život mít nechtěla. Vyhovuje mi ten, který mám teď. Napůl normální a napůl s gymnastikou.
Ptají se vás někdy kamarádi, jak všechny ty hodiny v tělocvičně můžete vydržet?
Samozřejmě, hlavně když jsem byla menší. Všichni jezdili na školní výlety, chodili do města a já s nimi mohla jen občas. Jistě, že jsem slýchávala, že jsem strašná, že nikam nemůžu. Ale na druhou stranu jsem objezdila celý svět a mám zážitky, jaké nikdo jiný nemá.
Mohla jste mít i zážitek z olympiády, ale na ni jste se nedostala. Mimo jiné proto, že vám na nominačním závodě pustili špatně hudbu. Jak se něco takového může stát?
Nastupovala jsem jako poslední z Češek a omylem mi pustili hudbu závodnice, která šla přede mnou. Samozřejmě jsem si hned uvědomila, že je něco špatně, ale v pravidlech stojí, že když hudba začne hrát a já se pohnu, což se pohnu vždycky, protože pípnutí na začátku mají všichni stejné, tak musím cvičení dokončit, jinak skončím s nulou. Shodou okolností jsme se o tom ještě den předtím s trenérkou bavily, tak jsem věděla, že musím pokračovat, ale byla to hrůza. Nic mi nevycházelo.
Dalo se to nějak reklamovat? A není to přesně ten moment, kdy si člověk řekne, že se sportem skončí?
Sestavu mi pak dovolili opakovat, ale rozhodčí to moc nezohlednili, dali mi málo bodů. Později i přiznali, že jsem byla poslední a už se jim moc nechtělo měnit pořadí. Přitom mi stačil bod a půl a mohla jsem jet na kvalifikaci na olympiádu. Místo toho jsem byla první mezi těmi, kdo se do ní nedostal. Naštvalo mě to, ale v gymnastice se člověk musí smířit s tím, že rozhodování je subjektivní. A jestli jsem chtěla skončit? Jistě, že jsem měla pocit, že je to nespravedlivé a že to nemá cenu. Ale mě gymnastika pořád baví. I když už to není jako dřív a každou chvilku mě něco bolí, tak mě motivuje další olympiáda a univerziáda, kam teď jako vysokoškolačka můžu.
