Z řady doktorandů fakulty sportovních studií Damjan Siriški dost vyčnívá. Nejen jménem, které má po otci Srbovi, ale i angažmá v metalcorové kapele a svojí závodní kariérou freestylového cyklisty. Na kole umí kousky, ze kterých má normální člověk strach. On prý tenhle pocit nemá. „Člověk někdy cítí obavu, ale při ježdění to úplně odbourá,“ říká.
Můžeš popsat svůj nejnáročnější trik, který zrovna předvádíš na závodech a exhibičních akcích?
Nedávno se mi jeden povedl na akci v jednom pražském obchodním domě, jmenuje se back flip tailwhip – salto vzad a ještě s protočením rámu kolem řídítek, to je dost náročná věc. Už jsem ho předváděl kdysi, ale pak jsem ho chvilku nedával. Loni jsem ho zase natrénoval na sto procent, ale ještě to chvilku trvalo, protože jsem na podzim spadl a vykloubil si palec u ruky, takže jsem pak dva a půl měsíce nemohl sáhnout na řídítka.
Co se stalo?
Natáčeli jsme krátké video u freestylového motokrosaře Petra Kuchaře. Dělal jsem salto na motokrosovém skoku, kde jako biker nemám prostor na rozjezd, takže mě Peťa roztahoval na laně na motorce, bylo to docela v rychlosti. Nějak jsem to nedotočil při dopadu, trefil jsem předním kolem hranu a bylo to.
Běžně děláš věci, na které by si obyčejný člověk netroufl. Bojíš se?
Člověk někdy cítí obavu, že se zraní, ale to při ježdění úplně odbourá, protože se soustředí hlavně na to, aby dal trik čistě. Špatný pocit někdy plyne z toho, když se projeví nějaké vnější vlivy – že třeba hodně fouká nebo je trať mokrá. Dobré je, že když se učím něco nového, dá se při tréninku skákat do molitanové jámy. Ale jasně, jinak padáme na tvrdou zem. Proces učení triků je dlouhý a já už to taky beru jinak, než když mi bylo 19 nebo 20. To jsem si myslel, že jsem nesmrtelný a nemůže se mi nic stát. Někdy před šesti lety jsem si ale poranil koleno, stálo mě to půlku sezony. Přišlo to v dost blbý okamžik, byl jsem zrovna v největší formě a jezdil všechny světové závody. Od té doby se na všechno dívám trochu jinak.
V Česku patříš mezi známé tváře freestylového ježdění, jsi pro lidi vzor. Do jaké míry na tebe útočí sponzoři, abys propagoval jejich značky?
Dalo by se polemizovat, jestli útočí, ale je pravda, že se mi povedlo dostat na nějakou sportovní úroveň a do povědomí lidí, takže mám svoje sponzory a firmy, které reprezentuju. Je to super pozice, dělám zároveň něco pro sebe i pro vývoj svého sportu. Zhodnotila se mi tvrdá dřina, kterou sportu věnuju, mám teď větší komfort.
Kola dokonce navrhuješ. Jak se takové kolo rodí?
Už někdy před devíti lety jsem začal spolupracovat se značkou Author, která si později vytvořila odnož s názvem AGang. Ta mimo jiné vyrábí kola speciálně pro freestylisty. Funguje to tak, že když se firma rozhodne dělat nový typ kola pro rok 2015, přivezou mi už teď z továrny v Asii model, osadí ho komponenty a já na něm jezdím a říkám, co funguje a co ne. Firma vezme nějaké rady v potaz, kolo upraví a pak třeba přijde ještě další prototyp. Nestavím si kolo sobě na míru. Makáme na tom, aby to bylo pro širší spektrum lidí.
Což znamená, že se při testování snažíš vcítit do obyčejného uživatele?
Jasně, je to kompromis. Když má kolo nějaký detail, který rozhoduje o tom, jestli to normálního člověka bude bavit nebo ne, tak se vždycky rozhoduje v jeho prospěch. Moje úchylky se do toho nemůžou promítnout.
Co je tvoje úchylka?
Třeba délka zadní stavby. Miluju krátkou zadní vidlici, kolo je pak živější a líp se na něm skáče. Ale jsou kluci, kteří jezdí stejně dobře nebo líp než já, a ti zase mají rádi dlouhou zadní stavbu, je to individuální.
Můžeš si jako VIP jezdec říct, udělejte mi kolo na míru?
Jde to. AGang vytvořil kolo s názvem Rockn-Rolla, což byl takový můj nápad, který jsme dali do kupy. Byl to speciální celoodpružený freestylový bike, který se prodával dva roky. Firma pak chtěla jít jinou cestou, tak mi po vyprodání naskladněných modelů udělali jeden speciální prototyp, který už do prodeje nešel. Já mám teď doma nádherný slopestylový speciál, kterého jsou asi dva kusy na světě. Jezdím na něm sice jenom několikrát za rok, využívám spíš jiné modely, ale i tak se na něj dívá moc hezky.
Z toho všeho plyne, že máš v komunitě dost pevnou pozici. U vás se to ale hůř vyjadřuje na medaile nebo úspěchy, třeba freestylová asociace vznikla teprve před dvěma lety. Jak to vnímáš?
Neměli jsme mistrovství světa, ale pořádaly se různé akce, které v očích jezdců měly prestiž jako světový pohár nebo nějaký šampionát. Dělají je většinou různé firmy, takže každý třeba věděl, že Nissan Qashqai Challenge, což byl největší seriál pěti závodů s maximální finanční podporou a humbukem okolo, byl něco jako mistrovství světa. Se vznikem asociace se udělal i žebříček jezdců, všechno se to zoficiálnilo.
A to je dobře, nebo špatně? Protože když něčím podobným procházeli snowboardisté, části z nich se právě ta oficiálnost nelíbila.
Já to beru tak, že se lidem snažíme ukázat, že to, co děláme, není jen nějaké bláznění na kole nebo móda, ale regulérní a velice náročný sport. Snažíme se s ostatními jezdci získat mu respekt mezi jinými sporty a taky ho dostat do podvědomí širší veřejnosti.
