Nataly Hamříková, studentka prvního ročníku fakulty sportovních studií, znala velkou halu na fakultě dřív než většina jejích spolužáků. Jedna z nejlepších českých moderních gymnastek tady před pár lety získala svůj nejcennější český titul. „Vždycky, když tady máme hodinu, tak si na to vzpomenu,“ říká nadšeně závodnice, která v rozhovoru mimo jiné popisuje, jak velká výzva pro ni takové studium je.
Jak to bylo s tou medailí?
To bylo v roce 2010. Vyhrála jsem tehdy mistrovství republiky v seniorské kategorii v mistrovské třídě, což je v Česku nejvyšší možný úspěch. Měla jsem z toho velkou radost, protože v seniorkách jsem byla teprve druhým rokem a předchozí sezona pro mě byla hodně těžká. Bylo mi 15 a mezi všemi staršími soupeřkami jsem byla najednou moc malá, hubená... Prostě jsem dospívala o něco později. Každopádně vždycky, když jdu do haly hrát třeba basketbal, tak si vzpomenu na to, jak jsem tady stála s medailí na krku.
Mezi spolužáky je určitě spousta sportovců. Dá se říct, jakou máte v porovnání s ostatními kondici? Vzhledem k tomu, jak moc se v moderní gymnastice trénuje, by člověk řekl, že máte dost výhodu.
Nejsem moc na sprinty a dynamické sporty, ale spíš na ty vytrvalostní a ty, kde je důležitá flexibilita těla. Mám prostě kondici jiného typu. Všichni si třeba myslí, že umím salta, která se dělají v akrobatické gymnastice, ale to ne. I zápočet z gymnastiky byl více laděný do té sportovní. Jenže moderní gymnastky jsou hlavně díky každodenní baletní přípravě elegantnější a nejsou tak silové. Právě to se dost projevuje v jiných sportech. Někteří učitelé ve škole věděli jen podle držení těla, v čem závodím. Třeba v basketbalu, když běžím na koš, mi říkají, že jsem u toho hrozně ladná. Já jsem jim ale hned na začátku říkala, že se mnou to bude dřina, spoustu sportů jsem nikdy nedělala. Strašně mě tak chytlo plavání a občas vtipkuju, že jsem se minula sportem. Na rozdíl třeba od lyžování, kde jsem si v hodinách sáhla psychicky na dno (směje se). Nikdy jsem ho nedělala.
Kvůli tomu, že vám jiné sportovní aktivity zakázali trenéři, nebo jste se o sebe spíš bála sama?
Obojí. Dřív to bylo spíš nařízení trenérů, abych se jako gymnastka nezranila, je ale pravda, že se sama od sebe hodně bojím. Kvůli tomu jsem letos na školním kurzu stála na lyžích a na běžkách poprvé v životě. Nakonec jsem to zvládla, ale u jednoho pádu na svahu mi lektorka řekla, že by nikdy nevěřila, že jsou takové polohy, jaké jsem předvedla, při pádu možné.
Jako animátorka sportovních aktivit musíte absolvovat spoustu sportů. Je to pro vás radost nebo spíš výzva?
Vzala jsem to jako výzvu, že se konečně všechny ty sporty naučím. A zatím z toho mám strašnou radost, moc mě to baví. Pomohlo mi to i v gymnastice. Posílila jsem svaly, které jsem dřív tolik nepoužívala. Celkově je samozřejmě gymnastika skvělá průprava, ale tady je pro mě spousta věcí úplně nových. Zatím to zvládám, učím se naštěstí rychle.
Moderní gymnastika je hodně nevděčná. Závodnice se jí věnuje odmala, ale končí se brzy. Vy jste nikdy neměla krizi a nechtěla toho nechat?
Je pravda, že jsou gymnastky, které kvůli zdravotním potížím musely skončit třeba už v patnácti letech. Bývá to hlavně kvůli kyčlím nebo problémům se zády. I když trénuju třeba čtyři hodiny denně, je to těžké, ale pořád mě to baví. Mám hrozně ráda pocit, když vyjdu na plac a úplně zapomenu, co se děje kolem, jen se soustředím na svůj výkon.
Vy prý každé náčiní vnímáte jinak. Je to tak?
Je. Seniorky teď cvičí se čtyřmi náčiními – obručí, míčem, kužely a stuhou. Třeba míč je typický tím, že většinou se sestava ladí do baletní choreografie, je pomalejší. Když má gymnastka měkká záda, dokáže například míč vyhodit a chytit ho v přemetu zády bez toho, aby se ho jakkoliv dotkla rukou. Ale to nedokáže každý. Kuželky bývají rychlejší, temperamentnější a stuha je z mého pohledu nejnáročnější, hlavně manipulačně. Má šest metrů, vás se nijak nemůže dotýkat, k tomu ještě prvky a házečky. Je to dřina. Jaký typ jsem přesně já, to o sobě nedokážu říct. Třeba sestavu s obručí mám čistě baletní, naproti tomu kužele hodně dynamické, míč a stuhu zase taneční.
Existuje gymnastka, která podle vás umí dokonale všechno?
Spíš bych řekla, že umí každá gymnastka něco. Zažila jsem jen jednu, která byla podle mě opravdu výjimečná, Ruska Kanajevová, dvojnásobná olympijská vítězka. Ta mi přišla dokonalá, zvládala i skvělý výraz. Mně jdou třeba piruety, takže na nich pak stavím své sestavy.
Když už jsme u toho Ruska, vy tam na závody jezdíte docela často, že?
Ano, každoročně bývá v Moskvě první grand prix v sezoně, což je strašné (směje se). Člověk má nové sestavy, ještě je skoro neumí a je to hned první závod po Vánocích, kdy se kondice teprve ladí. Navíc tam bývá plný stadion, spousta lidí.
Pořad platí, že Rusky jsou nejlepší gymnastky? Čím to je?
Ano, jsou. Rusky, Bělorusky, Ukrajinky, holky z Ázerbájdžánu. Čím to přesně je, nevím, určitě to mají trochu v genech, ale zrovna v Rusku mají pro gymnastky speciální centrum, které na tom má také velký podíl. Holky ani nechodí do školy, všechno mají tam – tréninky, školu, fyzioterapii i bydlení. Je tam o ně opravdu postaráno, takže se tam jezdí připravovat i závodnice odjinud. Já bych tak ale žít nechtěla. Osobně jsem zažila podobné centrum v Izraeli a říkala jsem si, že mi vyhovuje můj současný život. Nedokázala bych tolik obětovat. Dnes je mi 22, vím, že už gymnastiku nebudu moct dělat dlouho, a tak z ní chci mít co největší radost.
