Lidé kolem českého biatlonu jsou jedna velká rodina. Aspoň tak to líčí Jan Ondráček z fakulty sportovních studií, který má na starosti tamější biatlonovou specializaci a dlouhodobě se snaží motivovat špičkové sportovce ke studiu.
I proto také celá řada českých reprezentantů a trenérů doslova prošla jeho rukama. Z růstu popularity tohoto sportu v posledních letech má samozřejmě radost, zůstává ale opatrným optimistou.
Vy jste začínal jako učitel na základní škole, že?
Dnes už jsem asi jeden z mála na fakultě, kteří mají něco takového za sebou. Je teď trend, že si projdete hned po magisterském studiu tím doktorským a pak zakotvíte v akademickém prostředí.
Kde jste učil?
Byl jsem tři roky na základní škole v Ořechově u Brna. Potom jsem byl ale osloven, jestli bych nechtěl na tehdejší katedře branné výchovy na pedagogické fakultě vyučovat masově branné sporty, což byl v podstatě biatlon. Bylo mi to tehdy na jednu stranu docela líto, že jsem opouštěl základní školství, protože jsem úplně nevěřil, že se dají na vysoké škole navázat se studenty tak zajímavé vztahy jako s žáky, nicméně po několika letech jsem zjistil, že jsem se velmi mýlil.
Neučil jste i v Kloboukách u Brna...
To bylo ještě předtím. Byl jsem totiž moc hloupý na to, abych se dostal hned po maturitě na pedagogickou fakultu. Takže jsem měl roční prodlevu, ale pak jsem se dostal.
Ceníte si té zkušenosti?
Rozhodně. Na vysoké škole jste tak trochu ve skleníkovém prostředí. Jsme často izolováni od reálného světa a dělat si takové odbočky mezi normální lidi není vůbec na škodu. Pro učitele je to obzvlášť užitečné, protože pozná pedagogický proces z úplně jiné stránky. Uvědomí si, jak to má na vysoké škole vlastně snadné po té stránce, že pracuje s lidmi, kteří jsou poměrně motivovaní. A když nejsou, tak končí. To na základní škole nejde. Když si takovou zkušeností projdete, utvoříte si jistý nadhled.
Vystudoval jste brannou výchovu, kterou jste pak ostatně i vyučoval. Já už patřím do generace, kterou tento předmět za minulého režimu minul. V čem to spočívalo?
Mělo to v podstatě dvě části. Jedna byla hodně zajímavá a druhá nestála za nic. První by se asi dala nazvat aplikovaná tělesná výchova. Byly zde pohybové aktivity naroubované na branné prvky, takže to zahrnovalo třeba pohyb s orientací v neznámém terénu, přenocování venku v zimě, učila se ale taky například první pomoc, plavání v oblečení, dopravní výchova nebo základy záchranářské práce. Součástí toho byly i ony masově branné sporty, vlastně dnešní biatlon včetně jakési letní varianty. No a pak tu byla druhá, ideologická část související s obranou socialistické vlasti. Takové politické kecy.
Před pár lety se mluvilo o tom, že by se obdoba branné výchovy měla do škol vrátit...
Dává to smysl. Po revoluci se to kvůli ideologickému balastu zrušilo, jenže teď po 25 letech se zjistilo, že připravenost obyvatelstva na nějaké krizové situace typu povodně nebo ekologická kalamita, případně nějaká humanitární katastrofa je velmi malá. Lidé prostě nevědí, co mají při takových událostech dělat.
Branná výchova je to, co vás přivedlo k biatlonu?
Ne tak úplně. Když jsem studoval tělesnou výchovu v kombinaci s brannou výchovou, tak jsem se věnoval běžeckému lyžování. V TJ Univerzita mě trénoval doktor Kovařík. Na branné výchově to zjistili, potřebovali studenta pro akademické soutěže v masově branných sportech, tak mi vrazili do ruky malorážku.
Prošel jste si nějakou závodní kariérou?
Nebyla příliš výrazná. Na to, abych dobře běhal na lyžích, nebyly v Brně moc podmínky, a tak jsem se jako běžec příliš neprosadil. Když se k tomu přidala ta malorážka a začal jsem dělat biatlon, tak jsem sice byl z těch lepších v běžecké části, ale zase ta střelba nebyla nic moc.
Jak jste se tedy v biatlonovém prostředí vlastně zavedl?
Přes výuku. Po příchodu na fakultu v učitelské pozici jsem se automaticky začlenil do struktury vysokoškolského sportu, takže jsem se začal po celkem čtyřleté pauze na vojně a na základní škole postupně vracet do sportovního prostředí, organizoval jsem akademická mistrovství, stal jsem se členem celostátní vysokoškolské komise biatlonu a už to šlo samospádem.
Dnes jste trenér první třídy...
To není nic zas tak zvláštního. U nás na fakultě v rámci specializací celkem běžně produkujeme trenéry první a druhé třídy v různých sportovních odvětvích. Sportovci, kteří u nás studují specializaci na biatlon, se k tomu během školy prokoušou, případně se mohou dostat až k diplomovanému trenérovi, což je nejvyšší kvalifikace. Může být získána pouze absolvováním sportovní vysoké školy, potvrzuje ji příslušný svaz. Obdobně jsem to při studiu měl i já.
Na fakultě studuje celá řada českých biatlonistů, včetně členů reprezentace. Táhne je ta specializace?
Určitě ano, nebývalo ale ještě donedávna tak běžné, že by vůbec studovali. A bylo to docela smutné, protože když končili s aktivní kariérou, neměli moc dobré vyhlídky na další kvalitní zaměstnání. Vedl jsem o tom diskuse s někdejším šéfem svazu, zesnulým Vaškem Fiřtíkem, který tvrdil, že biatlonista, který začne studovat vysokou školu, je pro biatlon efektivně ztracený. Já se mu snažil vysvětlit, že to tak nemusí být, že sportovci, pokud dostanou dobré podmínky jak od škol, tak od trenérů, vystudovat mohou. Zlomit to ale trvalo. Hlavně uvolňování sportovců trenéry pro docházení do školy byl problém.
Dnes už je to tedy jinak?
Postupně se do pozic asistentů a státních trenérů v biatlonu prosadili Ondřej Rybář, který vystudoval tělesnou výchovu na pedagogické fakultě v Liberci a v současnosti je u nás na postgraduálním studiu, a Zdeněk Vítek, který sice na první pokus pohořel na FTVS v Praze, ale pak trenérství zvládl u nás. Ti dva už vědí, co to znamená absolvovat vysokoškolské studium a co je potřeba tomu obětovat. Moc dobře si uvědomují, že jim to zabezpečilo živobytí a že by bylo krátkozraké zavírat tuto možnost svým nástupcům a svěřencům. A v tomto názoru se shodnou i s trenéry juniorských družstev, kde už se sportovci nad případným studiem zamýšlejí.
S jakými pocity sledujete růst popularity biatlonu?
S takovým opatrným optimismem. Jak se říká: světská sláva polní tráva a rychle nabyl, rychle pozbyl. Takže na jednu stranu je pěkné to sledovat, pohybovat se v tom prostředí, na druhou stranu je ale potřeba – a vedení svazu takové naštěstí je – být ve střehu, aby se to nevymklo a příliš nekomercionalizovalo. Ono to bohudík moc nejde, protože biatlon nemůže dělat jen tak někdo a ledaskde. Je to limitováno třeba už jen tím, že musíte mít zbrojní průkaz, mít k dispozici zbraň, trenéra, střelnici se sklopnými terči, náboje. Nemůžete si prostě jen tak říct, že si půjdete zabiatlonovat, tak jak si jdete zaběhat nebo zajezdit na biku. Je k tomu potřeba sportovní klub ve správné lokalitě, velká průprava a musí to být tak trochu srdeční záležitost. Jinak se to dělat nedá. Nicméně i tak je teď s tou popularitou o dost složitější pro náš svaz všechno ukočírovat. Snažíme se to nicméně všichni brát s chladnou hlavou, takže si myslím, že to ustojíme. Musíme si pořád připomínat, že to není nastálo a možná ani ne na moc dlouhou dobu. Viděli jsme u jiných sportů, jako je třeba běžecké lyžování, jak málo stačilo, aby to šlo po náhlém vzestupu zase dolů.
Zvýšil se zájem mezi sportovci dělat biatlon na špičkové úrovni?
Ano, ale špičkovou úroveň vždy chtělo dělat dostatečné množství sportovců. Jen za tím vzestupem sportu hodně stojí posun v myšlení reprezentačních trenérů, který se odehrál v posledních několika letech, a do značné míry i finance, které do sportu přišly a umožnily jejich tréninkové představy realizovat. Dřív to bývalo tak, že sportovci, kteří se dostali do reprezentace, za sebou zavřeli dveře a už tam nikoho nepustili. Odjeli na podzim na sníh, strávili sezonu venku, a když se doma zúčastnili nominačních závodů, byl tam takový odskok od biatlonové populace, že se ten uzavřený kruh dál udržoval. S příchodem nových trenérů a peněz se ale vše víc otevřelo, a tak když dnes Ondřej Rybář odjíždí s celým mančaftem na soustředění, tak tam má kromě základu reprezentačního týmu dobře dvacet sportovců i z reprezentační rezervy a nejlepších juniorů. Reprezentanti z A družstva cítí za zády konkurenci a vědí, že když zaváhají, může je v příštím závodě světového poháru někdo vystřídat. Nemají prostě nic jisté. Ti mladší se zase tréninkovými dávkami pomalu přibližují těm nejlepším a vidí, že mají šanci prorazit.
Jaký je dnes vlastně váš vztah k reprezentaci? Je čistě neformální?
Vždy to byly spíš neformální vazby související s nějakou mou odbornou prací. Přece jen jsem na biatlonu postavil svoji dizertační i habilitační práci. Jsme malý sport, a tak lidé, kteří se nějak motají kolem biatlonu a jeho reprezentace, jsou taková jedna velká rodina, do které mám tu čest patřit. Jiří Hamza, který je prezidentem svazu – dělal kdysi dávno v Brně manažera basketbalistkám Žabovřesk a byl u všech jejich titulů –, je taky náš absolvent, můj student. Vlastně když nad tím tak přemýšlím, tak tam jsou skoro všichni moji bývalí nebo současní studenti či akademičtí reprezentanti (směje se). Jsem taková kontaktní osoba pro případné kandidáty z řad sportovců, kteří by měli na to studovat na vysoké škole. Nicméně teď se můj vztah k reprezentaci trochu zformalizoval, protože je potřeba, v souvislosti s nárůstem zájmu dětí a mládeže o biatlon, vyškolit další trenéry a já pomáhám s jejich vzděláváním a vytvářením metodických materiálů.
A taky máte na starosti vysokoškolský biatlon. Je mezi sportovci zájem o akademický sport?
Na světové univerziády se jen hrnou, tedy když je trenéři můžou uvolnit ze světového poháru.
Čím to je?
Mezi vysokoškoláky je světová univerziáda dost prestižní záležitost a ví se, že to je taková malá olympiáda. Všichni se tam těší. Navíc se tam sportuje a pobývá v takové uvolněnější atmosféře, nikdo je tolik netlačí do bezpodmínečných výsledků, nejsou na to vázané žádné smlouvy a bonusy. I zázemí je tam vždy velmi slušné, organizátoři nezřídka následně kandidují na uspořádání zimních olympijských her. My využíváme, po dohodě se svazem, trenéry a servismany, kteří jezdí na IBU cupy – to je o kategorii nižší soutěž oproti světovému poháru. I konkurence tam bývá zajímavá.
Jak vy sám to máte se sportováním?
Tady na fakultě mám na starosti běžecké lyžování a biatlon, učím alpské disciplíny a jezdím v létě na turistické kurzy. Takže v zimě 2. ledna odjedu na Švýcárnu do Jeseníků, kde máme běžecké kurzy, které se mi tam točí po pěti dnech zhruba do konce ledna. Přijedu zpátky na fakultu, pobudu tady tři čtyři dny a jedu zase na dva kurzy do Itálie na sjezdovky. A v létě, když nesedím u státnic, jedu na vodácký kurz na Vltavu nebo na Vysočinu na turistiku.
Lyžování tím pádem ani nemůže být váš koníček...
Je to tak. Tenhle čas strávený na lyžích mi úplně stačí.
U čeho pak odpočíváte?
Od té doby, co jsem vedoucí katedry a proděkan, už toho času tolik nemám, ale našel jsem si před pár lety nového koníčka, pořídil jsem si motorku. Nadchli mě pro to zase ti biatlonisti, hlavně Ondřej Rybář a spol., kteří už nějakou dobu jezdili. Následoval jsem je, mám chopper.
To máte na vyčištění hlavy?
Říká se tomu „jezdit okolo komína“. Když je teplo, tak se projedu na Vysočinu, většinou si dám vyjížďku tak 150 až 250 kilometrů rychlostí kolem osmdesáti kilometrů za hodinu. Když je chladněji, tak jedu někam na jih směrem na Pálavu. Když mám chuť, tak je tady několik motorkářských klubů, se kterými se dá vyrazit. A když náhodou máme všichni biatlonisti čas, tak se domluvím s Ondrou Rybářem a vyrazím na pár dní za nimi do Jablonce a tam si něco objedeme, anebo dorazí oni ke mně do Brna a jezdíme po okolí. To se ale nestává moc často, oni jsou pořád v tréninku nebo v zahraničí na závodech. Původně mě k tomu sice přivedli, ale dneska už mám naježděno podstatně víc než oni. No a na vyčištění hlavy mám taky muziku, poslouchám heavy metal, tedy hlavně power metal...
Když zmiňujete, že se moc nepotkáte: Podmínky na trénování biatlonu přímo v Česku asi nejsou zrovna ideální...
Jsou tady tři kvalitní areály: Jablonec nad Nisou, Letohrad a Nové Město na Moravě. Když je ale sezona, tak jsou sportovci v podstatě pořád venku. A tomu tréninku tady taky moc nedají, jen základní přípravu na suchu a kolečkových lyžích.
Se sněhem je to tu, zdá se, pořád horší.
Uvidíme, kam až to dojde. Ani v Jizerských horách nad Jabloncem, kde se trénuje, už kopce s přírodním sněhem zdaleka nejsou, co bývaly.
Očekáváte, že to bude nějaká komplikace pro sport jako takový?
Určitě ano. Bude ještě omezenější přístup ke kvalitní přípravě v biatlonu pro běžné sportovce a taky je otázka, jestli bude diváky bavit koukat se na zelených loukách, jak se někdo žene po bílé pistě umělého sněhu. Naše výhoda je, že je to zimní sport číslo jedna v Německu, Rakousku, Rusku, Norsku. A to jsou ekonomicky silné země se sponzorským zázemím, které budou mít zájem na tom, aby sport prosperoval. To nám může pomoci, ale otázka je, jestli udržíme tempo. Není to tak dávno, co se na Slovensku v Osrblie jezdil světový pohár, ale nezvládli to ekonomicky a dnes jsou rádi, když tam mají IBU cup. Čáru přes rozpočet jim udělal i areál v Novém Městě na Moravě, které je kousek od hlavních evropských diváckých center a je lepší po logistické stránce. Něco podobného se může třeba kvůli tomu sněhu stát i nám, ale jak jsem říkal: Zůstávám opatrným optimistou.
