Kdyby se to poměřovalo vzory v rodině, středoškolák Petr Banda by na vysokou školu asi nemířil. Otec pracuje v továrně a matka je v domácnosti, protože má v pěstounské péči dvě děti. Široko daleko navíc v této rodině olašských Romů vysokoškolský titul nikdo nemá. Jenže Petr Banda na vysokou chce.
„Už na základce jsem věděl, že chci na nějaký obor s maturitou a pak jít dál. Nejvíc mě v tom vždycky podporovala mamka, ale i taťka chtěl, abych měl nějakou dobrou školu, protože on celý život jenom dře,“ popisuje zapáleně Petr, aktuálně student třetího ročníku bankovnictví na střední škole.
Právě z toho důvodu se přihlásil do projektu katedry sociální pedagogiky na Pedagogické fakultě MU. Jmenuje se Otevřená univerzita a jeho cílem je motivovat mladé Romy, aby nejenže o přihlášce na vysokou školu uvažovali, ale také si vybrali správný obor a úspěšně prošli přijímacím řízením. Navazuje se přitom na aktivity katedry, kde od roku 2006 úspěšně absolvovalo obor Sociální pedagogika 61 Romů.
„Někomu může taková snaha připadat jako nesmyslná, ale když někdo o fungování vysokých škol nic neví a nemá se ani kde zeptat ve svém okolí, výrazně to sráží jeho chuť a snahu se tímto směrem vydat,“ vysvětluje Lenka Gulová, která už druhým rokem projekt vede.
Petr Banda je jeho součástí od loňského začátku, přišel už ve druháku na střední, takže docela brzo. Hlavně proto, že se chce připravit opravdu pořádně. „Podle toho, jak vypadám, nikdo netipuje, že jsem Rom, takže jsem se třeba nikdy nesetkal s žádnými předsudky. Bojuju ale s jinými věcmi, třeba matematikou a angličtinou,“ říká.
Zmínka o matematice je důležitá, protože při bankovnictví se bez ní opravdu neobejde. Petra v ní podporoval asistent už na základní škole. Teď na střední se svoje známky z matematiky snaží zuby nehty držet na dvojkách, i když jednou už na vysvědčení odešel i s trojkou.
S angličtinou mu zase pomohl zahraniční výjezd – díky neziskovým organizacím už se dostal na několik výměn mládeže, byl například v Belgii nebo ve Španělsku. „Poprvé v Belgii mi došlo, že když tam budu ty dva týdny, tak zkrátka musím mluvit bez ohledu na to, jak mi to jde nebo nejde,“ směje se.
Pocit studu nebo dojem, že člověk možná někam tak úplně nepatří, byly věci, nad kterými Petr přemýšlel hlavně před vstupem na střední školu. „Bál jsem se toho, že tam budu jediný Rom, že nezapadnu. Navíc u nás olašských Romů byl dlouho zvyk, že děcka nemusí studovat, že to není potřeba. Hlavně v poslední době se to ale hodně mění,“ zdůrazňuje středoškolák, který chce být vzorem pro ostatní a také ukazovat většinové společnosti, že není důvod všechny Romy házet do jednoho pytle.
Doktorand chce pomoct i ostatním
Petr je součástí Otevřené univerzity proto, aby se dostal na Ekonomicko-správní fakultu MU. Jako vzor slouží v projektu nejen jemu řada romských osobností a absolventů. Jedním z nich je Štefan Grinvalský, který už má celou vysokou školu za sebou a teď si na katedře sociální pedagogiky dělá doktorát.
Muž, který žije v Ostravě, šel původně na učňovský kuchařský obor, ale z něj zamířil na střední pedagogickou školu a následně na vysokou. „Vzdělání beru jako celoživotní proces. Když jsem byl malý, táta pořád trval na tom, že se mám učit,“ vzpomíná s úsměvem.
Kromě doktorátu dnes Grinvalský pracuje jako vychovatel v dětském diagnostickém ústavu a vede vlastní neziskovou organizaci, která připravuje děti ve věku od tří do pěti let na vstup do nesegregovaných mateřských školek a pak i do základních škol.
„Už na základce jsem začal spolupracovat se salesiánským střediskem, kde jsem později dělal i vychovatele. Hodně mě ovlivnila osobnost zakladatele řádu Dona Bosca i to, že většina kamarádů vychovatelů tehdy chodila na gympl,“ popisuje Grinvalský.
Ačkoliv nejdřív na vysokou školu nepomýšlel, když kamarádi začali řešit přihlášky, přišlo mu automatické, že si nějakou podá taky. Ale pochybností měl spoustu. „Když mi to někdo navrhl poprvé, říkal jsem si, že se zbláznil. Vůbec jsem nevěděl, jestli na to mám,“ přiznává Grinvalský, který hodně zdůrazňuje, jak moc jemu osobně pomohla právě Lenka Gulová.
Vysokou školu a vzdělání obecně vždycky bral jako nástroj k tomu, že se bude moct ještě lépe bít za práva znevýhodněných lidí, přičemž mezi ně nepočítá zdaleka jenom Romy, ale třeba i handicapované nebo v řadě případů i ženy. Doktorát mu má pomoct v tom, aby měl při jednáních na různých úrovních větší respekt.
