Po druhé světové válce se na Moravu a do Čech přesunuly ze slovenských osad za prací tisíce Romů. Původně dělnické čtvrti, kam se přestěhovali, jsou však dnes vnímané jako místa se špatnou pověstí. Pozměnit status těchto čtvrtí, označovaných často jako sociálně vyloučené lokality, se pokoušejí sociologové z Fakulty sociálních studií MU. Pracují na projektu O Leperiben neboli Paměť romských dělníků.
Jejich výzkum si klade za cíl posunout význam a status postindustriální městské čtvrti. „Chceme ukázat, že Romové do těchto míst patří, nedostali se tam náhodou, ale v souvislosti s politickým plánem průmyslové rekonstrukce země po druhé světové válce,“ uvedla socioložka Kateřina Sidiropulu Janků. Projekt se uskutečňuje díky čtyřletému grantu v rámci Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity financovanému Ministerstvem kultury ČR.
Romové podle Sidiropulu Janků bojují nejen s rasistickým stigmatem, ale vyrovnávají se také s identitou přistěhovalců. „Dostali se do takzvané asimilační pasti. Často už nemluví plynně romsky a nepraktikují romipen – tedy romský způsob života. Dnešní třetí či čtvrtá generace slovenských Romů v Česku se necítí být plnohodnotnou součástí českého etnokulturního prostředí, ale ani nemá vazbu k původnímu domovu na Slovensku,“ vysvětlila Sidiropulu Janků.
Rodinná záležitost
V projektu, který má vzpomínky přistěhovalců sbírat, se vědci zaměřili na dvě lokality – ostravské Vítkovice a brněnský Cejl. Oslovují mladé Romy a chtějí, aby se svých prarodičů ptali na minulost. Z rozhovorů pořizují audiozáznam a fotografické portréty – obojí bude uloženo v Muzeu romské kultury v Brně.
V současných sociálních vědách se mluví o tom, že vzpomínka, tedy vytváření pamětí, má institucionalizující efekt. „Vzpomínky romských přistěhovalců jsou nevypovězené příběhy, které by podle mého názoru mohly přispět ke kvalifikaci romských obyvatel postindustriálních čtvrtí jako těch, kteří tam skutečně patří,“ uvedla socioložka. Malé národy a etnické skupiny, které nikdy neprošly procesem občanské nacionalizace do národního státu, a mezi něž Romové patří, jsou podle Sidiropulu Janků tímto „odsouváni na druhou kolej“. „Vzpomínky romských přistěhovalců jsou pak ty nevypovězené příběhy, které by podle mého názoru mohly přispět ke kvalifikaci romských obyvatel postindustriálních čtvrtí jako těch, kteří tam skutečně patří,“ uvedla socioložka.
Autoři připravili pro tazatele několik otázek, na něž se musí během rozhovoru zeptat. Jedna z nich vzešla i z návrhu mladých lidí, kteří se účastnili úvodního workshopu projektu. Zní: „Jak jste žili, když vám bylo tolik, kolik je teď mně?“
Zatím výzkumníci získali zhruba desítku rozhovorů z Ostravy a Brna. Některé rodiny po poslechu nahrávek navštíví spolupacující historik Muzea romské kultury Michal Schuster a doplní další podrobnosti, které by mohly mít archivační hodnotu. Celkově počítají výzkumníci se zhruba dvěma desítkami rozhovorů pro účely výstavy.
„Někteří pamětníci jsou k nám velmi vstřícní, jiní mají strach spolupracovat. A z dosavadních rozhovorů je vidět, že výrazně vnímají společenský úpadek. Mimo jiné v tom, že se jejich dětem a vnukům nedaří, protože nemají práci,“ doplnila Sidiropulu Janků.
Výsledkem projektu budou také tři výstavy, které se příští rok uskuteční v Ostravě, Brně a Praze. Vznikne také metodika interkulturní spolupráce v lokalitě městské čtvrti a odborníci průběžně vydávají práce například o dělnické identitě či významu vzpomínání pro sociální status menšin. Spolupracující učitelé by také měli vytvořit z pamětí tematické didaktické materiály.
Sidiropulu Janků by ráda zachovala aktivní webové stránky projektu, na něž by v budoucnu mohli lidé sami iniciativně nahrávat další vzpomínky, které získají ve svém okolí. Jejím snem je pak ve spolupráci s umělci vytvořit v Brně či v Ostravě pouliční multimediální objekt, který bude odrážet téma příchodu slovenských Romů do České republiky za prací.
