Práva, jakožto jeden z nejstarších univerzitních oborů, je jedním z prvních, který se mnohým lidem při představě vysokoškolského studia vybaví. S tím je pak přirozeně spojený nespočet mylných představ, vyvolaných někdy populární kulturou, která obvykle vychází z anglo-amerického světa, a tedy z jiné právní kultury, se kterou se také pojí jiný způsob studia, jindy historickými přežitky a občas se jedná o zcela vyfabulované myšlenky.
Ne každý pak má možnost seznámit se s tím, jak se vlastně práva studují ve skutečnosti, co je na zevšeobecnělých představách pravdivé a co jsou naopak naprosté omyly.
V následujících odstavcích bych vám tak chtěl představit několik běžných mýtů, se kterými se ohledně svého studia nejčastěji setkávám, a uvést je na pravou míru, alespoň co se týče jejich srovnání s realitou na Právnické fakultě Masarykovy univerzity.
Mýtus první: Právnické studium je čistá teorie bez praxe
Vlastně vůbec netuším, kde se tato myšlenka vzala. Je pravda, že studium práv v sobě bezpochyby zahrnuje velké množství teorie (to je dáno už tím, že se člověk musí naučit orientovat v rozsáhlém systému, ve kterém má do té doby s největší pravděpodobností jen malý přehled), ovšem tato je vyvážena povinnou praxí v různých oblastech oboru, které je celkem 320 hodin.
Mimo to velká část našich vyučujících jsou soudci, advokáti a jiní v praxi působící zástupci právnické profese, takže i touto formou se student dostává k látce „z první ruky“ a vidí i za její čistě teoretický obsah.
Mýtus druhý: Práva jsou o memorování zákonů.
Tohle je asi nejrozšířenější pověra o studiu práv. Pokud uvažujete o tom, že se k nám přihlásíte, prosím, počítejte s tím, že takhle to vůbec, ale vůbec nefunguje.
Jenom občanský zákoník má přes tři tisíce paragrafů – představa, že bych měl umět zpaměti byť jen polovinu, mi nahání hrůzu… Ne, studium práv je o právním myšlení. Učíte se, jak číst zákony, jak po jejich přečtení pochopit, co tím chtěl básník, potažmo zákonodárce, říci, a učíte se orientovat v zákonech – tak když dostanu otázku, vím, který zákoník otevřít a v jaké části hledat. Jen na okraj - zákoníky mají obsahy, podobně jako knížky, takže to není až tak těžké, ovšem občas si z vás zákonodárce dělá srandu a něco vloží naprosto nesystematicky do nesouvisející části – to je pak třeba vědět.
Na situaci, kdy budete běhat po bytě a shánět „Úvod do obchodního práva a předpisy náhrad škod 1895–1923“, opravdu nedojde. Navíc: žijeme v jednadvacátém století, v právních databázích se v zákonech dá s trochou cviku dohledávat během vteřiny (taky k tomu máme předmět – právní informatiku) a studium s tím počítá. Papírové zákony obvykle využijete opravdu jen na zkoušce, v době distanční výuky už vesměs neplatí ani to.
Mýtus třetí: Vystudovaný právník má titul JUDr.
Tohle přesně je mýtus, který patří do oné kategorie „přežitek“. Ano, svého času právníci po dokončení studia dostali titul JUDr. (doktor obojího práva, římského a kanonického, pokud vás někdy zajímalo, jaký je původní význam), ovšem tato doba je už pryč.
Pro právnickou kariéru studujete pětileté magisterské studium na jehož konci získáte titul Mgr. Samozřejmě to neznamená, že tady musíte skončit. Pokud byste niterně chtěli onen „malý doktorát“, není problém složit tzv. rigorózní zkoušku, po níž je vám odměnou právě JUDr. Faktem ovšem je, že v dnešní době tento titul příliš nových kariérních dveří neotevírá. Jinak je tomu u „velkého doktorátu“, tedy univerzální Ph.D. za jménem, který je cestou k akademické kariéře a pro jeho získání je potřeba po magisterském absolvovat ještě samostatné doktorské studium.
Mýtus čtvrtý: Na právech se studuje „jak lhát“
Ve zkratce - ne. Naopak se studium zaměřuje na to, jak zjistit fakta, podřadit je pod zákonná ustanovení následně je srozumitelně podat. Mimo to se studenti v rámci programu mají možnost setkat s takovými předměty, jako je právní filozofie či právní etika, které se právě otázkami morálky u právníků zaobírají.
Zároveň bych podotknul, že spousta lidí by jistě byla až překvapena, jak přísná etická pravidla mají různé právnické profese nastavené. Samozřejmě tady nechci tvrdit, že se mezi právníky nenajdou bezcharakterní lidé, ale tady nejde o nic spojeného se studiem či profesí, ale o osobnostní znaky, které by se projevily, i kdyby tito pracovali jako lékaři, svářeči či účetní. Rozdíl je pouze v tom, že většina právnických profesí je lidem hodně na očích, proto je toto více vidět.
Mýtus pátý: Na práva je těžké se dostat, ale lehké se tam udržet
V tomto případě se jedná o prostou generalizaci. Co se přijímacího řízení týče, patří právnické fakulty rozhodně k těm obtížnějším – pro přijetí je vyžadován poměrně vysoký percentil v Testech studijních předpokladů.
V případě, že uspějete a na školu se dostanete, bylo by pod vlivem výše zmíněného mýtu snadné usnout na vavřínech, ovšem to může být velmi nebezpečné.
Práva poskytují relativně velkou volnost – sami si sestavujete rozvrh, vybíráte volitelné a povinně volitelné předměty a celkově vám zbude poměrně hodně volného času. Počítá se s tím, že ho využijete na samostudium, ovšem pokud si věříte natolik, že vám vystačí vědomosti ze seminářů a zbytek se naučíte ve zkouškovém, je to už na vaší zodpovědnosti a schopnostech.
Celkově se pak dá říct, že někomu studium sedne více a jde mu „od ruky“, jiný se prodírá s většími obtížemi a někomu prostě nesedne vůbec. Rozhodně se nedá zobecnit tím, že by bylo relativně snadné.
Mýtů o právnickém studiu jsou samozřejmě, jak jsem zmínil už na začátku, mraky a nedají se všechny zpracovat v rámci jednoho článku. Vybral jsem několik z těch nejčastějších a doufám, že jsem vnesl do celé problematiky alespoň trochu světla.
Každopádně je důležité se nebát a pokud máte o obor zájem, zjistit si víc – ideálně od lidí, kteří ho studují či nedávno studovali. No, a pokud vás opravdu zajímá, podejte si přihlášku a všechny ty představy o studiu podrobte testu na vlastní kůži.
