Jednou z nich je i Věra Zlevorová, studentka bakalářského studijního programu Specializace ve zdravotnictví na Fakultě sportovních studií MU. Do dobrovolnictví se zapojila hned po nástupu na univerzitu na podzim loňského roku, díky MUNI POMÁHÁ fungujícímu právě rok. Pracovala na lůžkovém oddělení Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně.
Kdy jste si řekla, že chcete pomoci, že se dobrovolně zapojíte do pomoci?
Moje dobrovolnictví odstartovalo až studium na univerzitě. Ukončila jsem gymnázium a najednou to byl ten správný čas, abych se odhodlala.
Proč jste se rozhodla pomáhat přímo v nemocnici?
Chtěla jsem být s lidmi, a proto jsem zvolila nemocnici. Chtěla jsem psychicky podpořit pacienty a zároveň vypomoci sestřičkám.
Jak vypadal váš dobrovolnický den?
Došla jsem na lůžkové oddělení, pomohla probudit pacienty a nachystat je na snídani. Roznesla jsem snídaně, utřela stolky – zkrátka vše co bylo potřeba. Obvykle jsem zůstávala do úklidu po obědě a odcvičení terapií. Asi za moji ochotu se za mě sestřičky přimluvily u fyzioterapeutů, kteří pracovali na stejném oddělení a mohla jsem asistovat při terapii pacientů, později i dopomáhat. To byla ohromná zkušenost. Zkrátka jsem byla hozena přímo do středu dění a byla to škola praxí.
Co pro Vás bylo nejsložitější?
Jsem teprve v prvním semestru na oboru fyzioterapie a nesetkala jsem se předtím naživo s pacienty po mrtvici nebo s amputovanými končetinami. Takže vidět, jak se s tím vypořádávají, bylo náročné. Na lůžkovém oddělení jsou ležící pacienti. Pomáhala jsem s odsáváním moče, výměnou plenek, což bylo zpočátku opravdu náročné. Ale po pár týdnech to už člověk bere jinak, má profesionální nadhled. Ne vždy jsou také pacienti dobře naladěni a často potřebují podpořit psychicky, prostě být tam s nimi a pro ně. Člověk je nesmí litovat, to mi dělalo u některých případů problém. Na chvilku jsem vždy odešla, rozdýchala to a přišla zpět.
Vybavíte si nějaký moment, který Vám zůstane v paměti?
Pomáhala jsem s rehabilitací u pacienta s Parkinsonovou chorobou, po amputaci dolní končetiny, s obezitou, který nemluvil. Když měl povídavou, komunikovali jsme posunky a hláskami. Zážitek, který mě utvrdil v tom, že chci pomáhat lidem byl, když mi řekl celé dvě slova „Nashle zítra“. Může se to zdát banální, ale když na vás pacient po čtrnácti dnech poprvé promluví, tak to zahřálo u srdce. Nemluvil ani se svými sestřičkami. S nikým. A když jsem odcházela, rozloučil se. Na to nezapomenu.
Co Vám dobrovolnictví přineslo?
Utvrdilo mě v tom, že studuji správný obor a dalo neuvěřitelné množství zkušeností. Získala jsem spousty kontaktů ve svém oboru.
Máte nějaké doporučení pro váhající nebo nové dobrovolníky?
Neváhejte, nebojte se, že vás jako dobrovolníka nechají stát někde u dveří nebo budete k ničemu. Práce se vždy najde. Já měla štěstí na skvělý kolektiv lidí, a jak budu mít opět mezi výukou a přípravou do školy čas, bez váhání půjdu na stejné oddělení pomoci.
Co pro vás znamená dobrovolnictví?
Způsob jak pomoci tam, kde je to potřeba. Často za mnou chodily sestry a ptaly se, proč to vlastně dělám, když z toho nic nemám. Moje odpověď byla: Mám. Hromadu zkušeností.
