Projekt Simulačního centra je na Masarykově univerzitě spojen především s cvičnou nemocnicí SIMU v areálu bohunického kampusu. Byl ale zaměřen také na rozvoj simulační infrastruktury na dalších fakultách. Na pedagogické fakultě tak díky financování z projektu vybavili několik učeben speciálními pomůckami a nyní v areálu fakulty otevřeli cvičnou dráhu s tyfloinženýrskými prvky. Pomůcky i dráhu využijí především studenti programu speciální pedagogika.
Výukou speciální pedagogiky osob se zrakovým postižením – oftalmopedií – se zabývá Martin Vrubel. Když srovnává svět lidí se zrakovým postižením v České republice a v okolních zemích, říká, že u nás se klade větší důraz na jejich nezávislost. A k nezávislosti pomáhají zrakově postiženým právě speciální pedagogové. Nasimuluje proto studentům určitý typ zrakového postižení a poté jim na nových kamerových lupách a dalších přístrojích získaných z projektu ukazuje, jak s nimi lidé se zrakovým postižením pracují. Student si v roli zrakově postižené osoby lépe ujasní, jak co nejlépe tuto skupinu vyučovat. „Speciální pedagogové se zaměřují nejen na práci s dětmi, ale i dospělými a náš studijní obor na pedagogické fakultě je má připravit na to, aby byli schopni tuto výuku realizovat,“ vysvětluje Vrubel.
Simulační dráhu mohou studenti k výuce využít od půlky dubna. Má tři části a několik speciálních prvků. Chodníková část obsahuje signální a varovný pás, které se standardně umísťují u přechodu pro chodce.
„Zde si na nich ukazujeme, jaké to je, když člověk nevidí a musí se naučit přejít z chodníku bezpečně na přechod pro chodce. Máme tu část pro klasický přechod, kde má chodec přednost, a pro přechod s tramvajemi, kde chodec přednost nemá,“ popisuje část simulační dráhy Vrubel. Na chodníkové části jsou také vodicí linie – šest centimetrů vysoký obrubník okolo celé dráhy a drážkovaná dlažba. „Ta se používá v místech, kde přirozená vodicí linie, tedy obrubníky a domy, chybí a člověk jde otevřeným prostorem, například náměstím. Bez vodicí linie totiž i cvičený člověk dokáže v prostoru správně ujít maximálně dvacet metrů,“ doplňuje Vrubel.
Chodníková část má i speciální kontrastní nátěr, který se používá na nástupištích vlaků, a doplňují ji terénní nerovnosti a různé typy povrchu, například štěrk. Mezi speciální prvky v areálu fakulty pak patří akustické zvukové majáky nad dveřmi do budovy a k menze.
„Ty se běžně používají na úřadech a na školách. Mají v sobě nahrané hlášení, které upozorní nevidomého, kde je, a dají mu informaci o budově. Spouští se VPN vysílačkou, kterou tady mají studenti nebo v reálu nevidomí lidé přímo u sebe,“ říká pedagog.
Aby mohli speciální pedagogové předávat své znalosti lidem se zrakovým postižením, musí absolvovat mnoho kurzů, které se zaměřují na výuku prostorové orientace. Základní znalosti ale získávají právě na škole. Přínosem cvičné dráhy je proto také fakt, že si studenti vyzkouší prostorovou orientaci v bezpečném prostředí.
„Dříve jsme si to teoreticky vysvětlili a vydali se do ulic mezi auta a tramvaje. V malé skupině studentů to vyučující dokázal zvládnout, ale vždy to bylo rizikové. Do ulic budeme chodit samozřejmě i nadále, ale nejdříve se vše naučíme na dvoře,“ dodává Vrubel.
Obtížnost prostorové orientace potvrzuje i absolventka speciální pedagogiky a nyní ještě studentka ortoptiky Tereza Nová. „S prostorovou orientací jsem se poprvé setkala v bakalářském studiu. Nejtěžší bylo si zvyknout na odhad vzdáleností, poprvé jsem měla pocit, že jsem ušla stovky metrů, a přitom jsem se pohybovala na trase cca 40 metrů. To, že prostor nevidíte, ho opravdu hodně zkresluje.“
Podle Terezy pomůže nová cvičná dráha studentům lépe pochopit potřeby zrakově postižených a to, jak mohou bezbariérové úpravy pomoct při jejich orientaci.
Na simulační dráhu čekali na pedagogické fakultě šest let. „Inspiraci jsem si přivezl ze školy pro děti se zrakovým postižením ve slovenské Levoči. Tam jsem viděl podobnou dráhu. Přestože to vypadá, že jde o pár dlaždic, od nápadu po realizaci na dvoře fakulty uplynul nějaký ten čas. Díky vstřícnosti vedení fakulty tady ale dnes dráhu máme a může začít výuka studentů, která je součástí několika předmětů zaměřených na simulační výuku různých dovedností,“ říká Vrubel.
Simulační dráha v nově zrekonstruovaném dvoře pedagogické fakulty má kromě výuky ještě sekundární efekt. Upozorňuje na tyflo prvky ve veřejném prostoru také studenty a akademické pracovníky, kteří primárně s problematikou nepřichází do kontaktu. Samotná existence dráhy tak vytváří edukační prvek. Ve veřejném prostoru totiž tyto prvky jsou, ale když je lidé neznají, velmi často zabraňují tomu, aby byly použitelné. Instalují na ně reklamní poutače, zastavují na nich auty. A když si jich všimnou na simulační dráze a dozvědí se, jakou mají úlohu, možná autem zastaví jinde než na signálním pásu.
