Na Masarykovu univerzitu nastoupila jako medička v roce 2012, úspěšně vystudovala programy Ošetřovatelství a Intenzivní péče. Aktivně se zapojuje do akcí, které mohou ovlivnit lidské zdraví, v rámci oslav 100. výročí založení univerzity organizovala kampaň „100 litrů krve DÍKY MUNI“, v letech 2020 a 2021 obdržela Cenu rektora za aktivní rozvoj občanské společnosti a za dobrovolnictví. Nyní Natália Antalová pracuje na Klinice dětské anesteziologie a resuscitace FN Brno, vyučuje na Ústavu zdravotnických věd, je členkou Rady pro vnitřní hodnocení a studuje v doktorském programu Hygiena, preventivní lékařství a epidemiologie. Sama o sobě říká, že ji baví být na více místech najednou.
Z čeho pramení vaše aktivita, zapojení do akcí a chuť působit v univerzitních strukturách?
Vždy jsem byla hodně aktivní. Ráda mluvím s lidmi a chci být nápomocna. Začala jsem s projekty, které se týkaly veřejnosti a veřejného zdraví, ale to, proč se aktivně zapojuji do dění, uvedu na příkladu. Jako zdravotníka mě baví pečovat o pacienta, ale zároveň mě zajímá, jak funguje struktura péče, zda je možné například zredukovat množství pacientů, zefektivnit práci, čemu se vyhnout. Prostě mě zajímá proces léčby z organizačního pohledu a z místa, na kterém lze ovlivnit dění v poli. A na to místo, abych byla schopna věcem porozumět a ovlivnit je, se musím dostat. A podobně to bylo a je na fakultě. Objevila jsem, že když chci nějaké věci změnit a budu říkat, co mě mrzí a trápí mezi stovkami studentů, budu mít jen malou šanci je změnit. Bude mě hůř slyšet. Akademický senát mi dal možnost diskuse s lidmi, kteří věci nastavují a také senátorům naslouchají.
Vaše cesta studiem ale nebyla jednoduchá a přímočará na rozdíl od toho, jak se aktivně zapojujete do dění ve společnosti.
Je to tak. Jsem dnes ale ukázkovým příkladem toho, jak zvládnout studijní neúspěšnost. Vždy jsem chtěla být doktorkou. Ve čtvrtém ročníku na střední škole jsem začala chodit na přípravné kurzy, ocitla jsem se v kampusu a zamilovala jsem se. Věděla jsem, že jsem na správném místě. Byla jsem přijata na medicínu, ale v prvním semestru a ročníku se zběhly negativní rodinné a osobní události a v kombinaci s nutností obrovské koncentrace na učení jsem musela studium ukončit. Shodou okolností jsem se dostala do spolku IMFSA CZ, a tam jsem si uvědomila, že vliv na zdraví lidí mohu mít i z jiného oboru. Přestože jsem se znovu hlásila na Všeobecné lékařství, nakonec jsem začala studovat bakalářský program Ošetřovatelství a v magisterském stupni Intenzivní péče. A najednou jsem byla na správném místě. Studium a praxe, kontakt s pacientem mě naučily pokoře a přivedly k podstatě toho mého zvoleného povolání – pomoci lidem. Dnes jsem zdravotnicí.
Nejste první ženou na této pozici, ale jste první „nemedik“, „nelékař“, který byl zvolen v akademickém senátu do předsednické funkce, a to nejen fakulty, ale i Masarykovy univerzity. V čem je a bude podle vás váš přínos pro fungování senátu? Může to být fakt, že jste žena?
Mým velkým vzorem v akademickém senátu byla Michaela Kuchynka, která senát vedla v době, kdy jsem do něj byla zvolena. Jsem připravena na diskusi a také chci využít toho, že mohu být na více místech najednou. Věřím, že zkušenosti z práce na klinice nebo fakultě mohu aplikovat a přenést na akademický senát. A co se týká toho, že jsem žena, nabízím nejen diskusi a řešení, ale zároveň péči o své kolegy. Tak jak to prostě ženy díky svému založení umí. Jdou podle mě více za řešením a vyřešením problémů. A hlavně bez konfliktů.
Zmiňujete konflikt. Dostáváte se do konfliktních situací ať již v práci, ve výuce nebo v senátu často?
O konfliktech mluvím, protože mi nedělají dobře. V zaměstnání v nemocnici a ve výuce na fakultě se s nimi setkám málokdy. V senátu je to složitější, ale domnívám se, že vše lze vyřešit správnou a otevřenou komunikací. Diskuse však musí mít určitou úroveň a musí k něčemu vést. Respektuji opačné názory, ráda hledám možnosti kompromisů, ale lidé na sebe nesmí být zlí, naopak chovat se s úctou a důstojností.
Co je úkolem studentů v akademickém senátu a co je vaším cílem?
Studentská komora dnes dělá mnoho věcí, které jsou nad rámec povinností této komory akademického senátu. Když to řeknu na rovinu, členové akademického senátu si mají nastudovat dokumenty, které jim vedení univerzity předloží, a ty schválit, nebo neschválit. Snadné, že? Ale na Masarykově univerzitě to dnes tak není. Nejsme pasivními senátory, naopak, zapojujeme se do řešení mnoha věcí v dotyku se studentskými aktivitami. Zabýváme se například problematikou kolejí a menz, sexuálního obtěžování, komunikace a podpory studentských spolků. Z mého pohledu je to ale dobře. Jsme zástupci studentů, máme blízko k vedení univerzity a můžeme věci posunout a ovlivnit.
Je rozdíl mezi fakultním a univerzitním senátem?
Ano, velký. Fakultní senátoři mezi sebou komunikují podobným jazykem, jejich zájem se soustředí na fakultu. Akademický senát univerzity je úplně jiné prostředí. Trvalo mi rok, než jsem se zorientovala a pochopila cíle a myšlenky kolegů senátorů z ostatních fakult. Každý z nás kandiduje s různým programem, s tématy, která jsou studentům jednotlivých fakult blízká. A v tom je potřeba se zorientovat a správně ta témata, která zajímají studující, uchopit a pokusit se je realizovat.
Na MUNI jste už pár let, takže určitě můžete okomentovat úspěchy MUNI v roce 2023. Jsou něčím ojedinělé, výjimečné?
Věci na MUNI se za poslední roky extrémně posunuly. Univerzita je víc otevřená. Například změna loga. V roce 2018, když se změnou vizuálního stylu rektor Mikuláš Bek přišel, to byl poplach. Dnes vidím tu úžasnou změnu, hravost, která se přenáší i na studenty a to, jak oni vnímají MUNI. Dále: nejsme paralyzovaní tím, že jsme číslo 1 v ČR (jsme stále druhou univerzitou za Karlovkou). A to nám pomáhá, například ohromný posun udělal náš IS, je přehledný, intuitivní, je v něm vše. A úspěchy MUNI v zahraničních žebříčcích? Skvělé. Pro uchazeče je to jasný signál, že se zajímají o prestižní univerzitu, která jde dopředu, je moderní, aktivní, zlepšuje se ve vědě a výzkumu, věnuje se udržitelným tématům. Jen nevím, zda mohu právě já komentovat úspěchy MUNI. Jsem naší univerzity oddaný fanoušek a laskavý kritik.
Která z fakult je podle vás největším tahounem univerzity?
Nevnímám některou z fakult jako tahouna, ale vnímám univerzitu jako celek. Všechny programy našich fakult dodávají univerzitě kompaktnost, a tak dokážou ve společnosti něco změnit. Jsme rozdílní, ale součinní. V tom je ta síla a to, co posouvá MUNI.
MUNI vám vyplňuje hodně času, co ale děláte, když nejste na MUNI?
Snažím se v životě dělat to, co mě baví. Moji přátelé, rodina a práce v Dětské nemocnici FN Brno mě přivádí k tomu, co je v životě podstatné. V nemocnici každý den vidím, jak život rychle uběhne. Opravdu s pokorou bych chtěla užít si svůj život, strávit ho smysluplně, dělat vše tak, aby mi to dávalo smysl.
