Na Fakultě sociálních studií MU vystudoval Jiří Němec politologii a mezinárodní vztahy. Nyní pokračuje v politologii v doktorském studijním programu ve specializaci Bezpečnostní a strategická studia. Až do 22. května bude stát v čele Studentské komory Akademického senátu MU (SKAS). Kdo ho zná blíž, ví, že se vždy snažil přispívat k budování univerzitní komunity a jejímu rozvoji. Byl také tím, kdo první na sociálních sítích představil sérii tagů se sloganem „Devět Fakult, Jedna Univerzita“, který loni po připojení farmacie pozměnil o slovo deset.
Předsedou Studentské komory AS jste byl ani ne rok. S čím jste do funkce šel a jaká byla tato doba?
Jedním slovem – náročná. Na pozici předsedy jsem kandidoval ještě v době, kdy nebylo jisté, jak to dopadne s povinným prodloužením senátních mandátů a všichni jsme tak nějak doufali, že se na ministerstvu školství podaří vyjednat, aby mandáty skončily tak, jak měly. Tedy s koncem minulého roku. A s tím jsem do pozice šel. V takové situaci není prostor na nějaké závratné plány a okázalé sliby. Chtěl jsem hlavně dohlédnout na schválení nového univerzitního strategického záměru, kterému jsem osobně věnoval mnoho času a poznámek, které jsou v něm i vidět. Dál jsem chtěl „jen“ pokračovat ve správě naší komunikace a předat kormidlo komory svému nástupci. To první se povedlo, druhé se dělo průběžně po téměř celé tři roky, ale to poslední nicméně začíná až nyní.
Doba vašeho mandátu ale byla hlavně ovlivněna online výukou a epidemií.
Obecně ta doba byla velmi dynamická, neustále jsme se prali a pereme s koronavirovými změnami v režimu vysokých škol a cíle se rodí spíše ad hoc, než v nějakém strategickém horizontu. S koncem mandátu za rohem opravdu nemělo smysl něco vymýšlet. Vize o směřování naší univerzity samozřejmě mám a kdybych byl býval kandidoval do dalšího období, jistě bych se s nimi o předsednickou pozici opět ucházel. To se ale nestane.
Plánoval jste při přebírání mandátu užší spolupráci s Natálií Antalovou jako místopředsedkyní SKAS. Podařilo se?
Myslím, že určitě. Asi mohu říct, že Natálií jsem s otázkou, zda by byla tuto pozici ochotna vykonávat, oslovil poměrně brzy poté, co jsem se rozhodl ke své vlastní kandidatuře. Studentská komora do té doby neměla obsazenou pozici místopředsedkyně, náš vnitřní předpis to bere jako možnost, nikoli nutnost. Já do kandidatury otevřeně šel s tím, že chci pozici nabídnout. S „paní místopředsedkyní“ jsme velmi dobří přátelé a ve stejné rovině se ubírala i naše formální senátní spolupráce. Hodně spolu konzultujeme, diskutujeme, vzájemně se informujeme. V mezičase mezi mým ukončeným magisterským studiem a nástupem na doktorské mě zastupovala na důležitých fórech jako je Krizový štáb či Kolegium rektora. Oba věříme, že to nebyla naše poslední úzká spolupráce a mohu-li být upřímný, přál bych si více podobně zapálených a energických lidí jako je Natália na klíčových univerzitních pozicích. Takže ano, spolupráce nám určitě vyšla.
Co Vás nejvíce jako předsedu SKAS MU překvapilo?
O funkci předsedy jsem měl jasné představy. S předchozími dvěma předsedajícími jsem vždy byl v úzkém kontaktu, nejvíc pak s mým dnes velmi blízkým přítelem a předchozím předsedou Tomášem Vargou. Nejvíce mě asi překvapilo, že se na naší univerzitě najdou lidé, kteří řešení nějaké otázky zarazí prostě jen proto, že oni mají na věc nějaký názor, a ten považují za jediný správný. Nepochopme se špatně, například s panem rektorem a dalšími členy vedení mám osobně velmi dobré vztahy. Na jiných úrovních jsem se ale setkal s lidmi, kteří váš argument smetou ze stolu zkrátka s tím, že se jim nelíbí. Nemáte podle nich dostatek zkušeností, ideálně doplněných o spoustu titulů, nebo protože jste student, jste v jejich očích lehce zmanipulovatelní. Taková tvrzení mě zaráží.
Jak se tento popsaný přístup dá z pozice zástupce studentů změnit?
Univerzita má více než 30 tisíc studujících a já se vždy snažil, například i rétorikou a komunikací SKAS, přispívat k budování společné komunity, jednotné myšlenky, sounáležitosti. Můj slogan – Deset Fakult, Jedna Univerzita – ostatně používá i pan rektor či v upravené formě univerzitní hokejový tým. Věřím ale, že drobnou každodenní prací a opětovnými důkazy, že jako studenti umíme na naši univerzitu myslet i dlouhodobě a koncepčně, což se krásně ukázalo například při tvorbě zmíněného strategického záměru, časem dokážeme, že jsou takové výroky nesmysl.
Budete se ucházet ještě o nějaké funkce v rámci univerzitního Akademického senátu?
Ne. Do dalšího volebního období jsem záměrně nekandidoval, tím pádem je i těch možných funkcí méně. Přiznám se, že jsem v poslední době přemýšlel o ucházení se o místo v některé ze senátních komisí, v nichž není pro členství nutné být přímo senátorem, nicméně jsem se rozhodl tuto myšlenku opustit. Samozřejmě hodlám univerzitní samosprávu dál pečlivě sledovat, tak jako by měl asi každý, a obracet se v případě potřeby na nově zvolené zástupce a zástupkyně. Čistě senátní funkce však pomalu ale jistě jdou mimo mě. Zda se objeví nějaká možnost, skrze kterou bych mohl přispět k otáčení kormidla naší univerzitní lodi, to už je nicméně otevřenou otázkou, na niž teď neznám odpověď.
Co plánujete do budoucna? A bude s Masarykovou univerzitou, nebo bez ní?
Prozatím určitě s ní. Aktuálně jsem na doktorském studiu, kterému bych se chtěl plně věnovat. Nastoupit na něj zrovna v době covidu bylo poněkud náročné a přiznám se, že před ním dávám často přednost právě senátu a univerzitě. Co se bude dít do budoucna, je ve hvězdách. Ve svém studiu se teritoriálně zaměřuji na region západního Balkánu, kde jsem v minulosti i pracoval, ať už pro OSN či v rámci dobrovolnických projektů. Je to pro mě srdcový region a nezastírám, že se po různých příležitostech v něm pracovat pravidelně ohlížím či zkouším vymýšlet vlastní. To samé však platí pro dráhu akademickou. Baví mě bádat, psát i přednášet. Tematicky se věnuji sexuálnímu násilí v konfliktu, což je velmi závažné a náročné téma pro terénní praxi i akademii. Vždy jsem v těchto cestách – akademických a praktických – byl tak padesát na padesát. Především ale nejsem člověk, co by plánoval na nějak dlouhou dobu dopředu, takže vše mám otevřené.
Jaká byste chtěl, aby byla Masarykova univerzita v budoucnu?
Chtěl bych, aby pamatovala, že ji tvoří lidé, a ti jsou si zkrátka rovni. Aby naslouchala každému, nehledě na tituly, délku „pobytu“ na ní, věk, zaměření, množství zkušeností či cokoli dalšího. Aby si uvědomovala, že zde máme více než 30 tisíc studujících, a že i oni mají k jejímu fungování co říct. Aby pamatovala na věci jako je udržitelnost, work-life balance, psychické zdraví zaměstnanců a studentů, či na osoby se specifickými nároky. Na to, že svět kolem nás se neustále mění a je třeba na to adekvátně reagovat. Neustále se přizpůsobovat, měnit, rozvíjet a nelpět na rigidních principech dávno minulých. Studentům a zaměstnancům bych rád vzkázal, aby se aktivně zajímali o univerzitní dění i správu a podíleli se na nich na jakékoli úrovni. To je asi nejdůležitější.
