Bylo to v létě 2006, kdy se student politologie a hospodářské politiky a mezinárodních vztahů Michal Žižlavský vlastně náhodou dostal na projekt Evropské unie do Rakouska. Tato náhoda ho však ovlivnila natolik, že společně s několika kamarády založil Evropské centrum mládeže Břeclav, které dnes pomáhá mladým lidem, aby na unijní akce do zahraničí vyjeli také.
„Všechno děláme ve volném čase, a i když nás občas přepadají pochyby o smysluplnosti naší práce, nadšení lidí, kteří se z projektů vrací, za to stojí,“ říká Žižlavský, který v době, kdy tento rozhovor vznikal, pobýval na stáži u Stálého zastoupení České republiky v Bruselu.
Že lidé jezdí do zahraničí na různé projekty, není až tak neobvyklé. Ale že by je někdo zprostředkovával, to dělá málokdo. Jak jste přišli na nápad založit organizaci?
V roce 2006 se mi jakožto prvákovi na politologii a čerstvému absolventu břeclavského gymnázia podařilo dostat na projekt simulace Evropské unie do Rakouska. Pořadatelům se nejdřív nahlásila spousta zájemců, ale protože většina dala nakonec přednost dovolené u moře, tak zbylo místo i na mě jako náhradníka. Nakonec to byl jeden z nejlepších týdnů mého života. Našel jsem si spoustu nových kamarádů a jeden z nich mě pozval na jiný projekt do Turecka. S tamější organizací jsem se domluvil, že nám budou posílat pozvánky na další akce, a pak jsme si se známými řekli, že by bylo fajn udělat organizaci, která by totéž pomohla zažít i dalším lidem. Založili jsme občanské sdružení, podali si žádost o grant u nadace Vodafone a dostali od ní do začátku 20 tisíc korun, což nám hodně pomohlo.
Na jaké projekty zájemce posíláte a jak se na ně přihlašuje?
Skoro všechno jsou to akce orientované na neformální vzdělávání pořádané v rámci programu s názvem Mládež v akci. Ten zahrnuje jednak evropské dobrovolné služby, to znamená, že mladí lidé v některé zemi dlouhodobě pracují, nebo výměny mládeže, na které se orientujeme my. Jde o semináře a workshopy zaměřené na různá témata. Člověk se hodně dozví, potká se s lidmi z jiných kultur, získá nové kontakty a procvičí si jazyk. My jsme zájemce nejdříve posílali především do Turecka, ale dnes už přes nás studenti jezdí do šesti sedmi evropských zemí. Hlásí se tak, že si buď přečtou informace na našem webu eycb.eu, nebo reagují na e-maily, které rozesíláme.
O centrum se vás stará několik, ale i tak to musí být časově náročné. Jak to zvládáte?
Je to čím dál složitější. Jsme většinou studenti, všechno děláme ve volném čase a občas si říkáme, jestli s tím radši neseknout. Na druhou stranu nás to ale pořád baví. Je to skvělý pocit, když někoho vyšleme do zahraničí, on se vrátí a děkuje nám za to, jak úžasně se měl.
Co si nejvíc chválí?
Nejlepší je určitě možnost poznat nové lidi ze zahraničí. Člověk si žije celý život například v Brně, kde v běžném životě cizince zase tak často nepotkává. Najednou se ovšem ocitne v prostředí, které je totálně multikulturní, poznává názory jiných lidí, a odbourává si tak spoustu předsudků. Dokud jsem nejel na první projekt, nikdy jsem neviděl žádné Turky. Když jsem je pak potkal, držel jsem si od nich trochu odstup. Ale na projektu se Turci nakonec stali našimi nejlepšími kamarády a zjistil jsem, že my Češi s nimi máme hodně společných povahových rysů.
Nové kontakty se hodí i pro budoucí povolání. Máte představu, co byste chtěl dělat?
Rád bych dělal něco podobného, co vidím dnes na stáži v Bruselu. Za ta léta jsem si zvyknul na práci v multikulturním prostředí a už si nedovedu představit, že bych se bez toho dokázal obejít.
