„Pokud Rusko ztratí Evropu, jako svůj nejdůležitější trh, ekonomicky jej to zdemoluje,“ předvídá odborný asistent Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU Martin Jirušek, který se problematice energetiky dlouhodobě věnuje.
Co všechno se během letošního roku v souvislosti s energetikou událo?
Bezpečnostní a energetická krize je letošním jednoznačným tématem číslo jedna. Rusko sice zaútočilo na Ukrajinu, ale nevojenskými prostředky vede válku i proti dalším částem Evropy. Energetika je přitom právě tou zbraní, kterou proti nám nyní Rusko používá. Již v minulosti jsme mohli vidět, že ruský stát skrze energetické společnosti energetiku tu a tam použil jako nátlakový nástroj, vždy si však ponechával „zadní vrátka“ pro alternativní vysvětlení, kterým se vyviňoval. To už teď neplatí. Maska spadla a už snad nikdo nepochybuje, že energetika se v rukou Kremlu stala jednoznačnou zbraní.
Dříve, zejména v západní Evropě, panovalo přesvědčení, že se s Ruskem dá obchodně dohodnout a že společný trh je dostatečnou garancí bezpečnosti. V tom se západní část Evropy s tou střední ne vždy shodovala. Teď to tedy vypadá, že konečně panuje shoda, že kromě vnitřního trhu je potřeba řešit i geopolitický rozměr obchodu s energetikou.
Další změnou je posun vnímání energetické tranzice. Co ještě nedávno někteří vnímali trochu jako zbytnou politiku „do dobrého počasí“, se nyní ukazuje také jako cesta, jak se vymanit z vlivu nespolehlivých dodavatelů. Takže zmírňování klimatických dopadů fosilních paliv dostalo další, hodně silnou pobídku.
V neposlední řadě se posunujeme k jinému chápání energetických systémů. Geopolitické otřesy a tlak na odchod od fosilních paliv v Evropě směřují státy k větší spolupráci a komplexnějšímu přemýšlení o výrobě, distribuci a spotřebě energie. Již delší dobu je jasné, že to, jak pracujeme s energetickými zdroji, projde výraznou změnou. Události posledního roku vše dost urychlily. Prožíváme skutečně historické okamžiky, které ovlivní životy následujících generací a týká se to kromě zahraniční politiky a energetiky i mnoha dalších oblastí života.
Celý letošní rok se hovoří o snížení závislosti na ruských energetických dodávkách. Jaké jsou alternativní zdroje energie?
Odklon od ruských dodávek je dlouhodobější proces, byť se naštěstí ukazuje, že snad bude rychlejší, než naznačovaly některé černé předpovědi. Rizikem je samozřejmě výměna jedné závislosti za druhou, takže je potřeba dobře zvažovat s kým a za jakých podmínek uzavřeme smlouvy na dodávky. Zároveň se nacházíme v období, kdy nevyhnutelně musíme snižovat využívání fosilních paliv z environmentálních důvodů.
Vzhledem k tomu, že z Ruska dovážíme zejména fosilní paliva, budeme tyto částečně nahrazovat i jinými zdroji. Typicky ve výrobě elektřiny, kde se energetický mix bude posunovat více k obnovitelným zdrojům, kterým budou některé dosud známé zdroje (jádro a do jisté míry pravděpodobně plyn, uhlí minimálně) „krýt záda“ pro případ výpadku. Obecně se dá čekat, že výroba a spotřeba energie bude mnohem dynamičtější. Výroba elektřiny se bude decentralizovat, spotřebitelé budou za určitých podmínek moci do sítě elektřinu i dodávat atd.
Je tedy jednou z alternativních cest Green Deal?
„Ozelenění“ energetiky je jednak cestou, jak alespoň zpomalit globální změny klimatu, ale konkrétně pro nás v Evropě to také znamená omezení používání fosilních paliv, které většinou dovážíme. Green Deal názvem navazuje na New Deal, který ve Spojených státech zavedla administrativa F. D. Roosevelta v reakci na ekonomickou krizi. V přeneseném smyslu to znamenalo znovuobnovení společenské smlouvy mezi občany a státem a reformy jeho fungování. Podobně má Green Deal ambici reformulovat způsob, jakým uvažujeme o energii a jak ji využíváme.
Green Deal sice má nějaký cíl, kterým je klimaticky neutrální ekonomika do roku 2050, ale konkrétní opatření, které jej naplňují, postupně vytváříme. Zároveň je to proces, který nefunguje ve smyslu zapnuto/vypnuto. Pokud se nám nepodaří splnit 100 % všech cílů, nebude to nutně znamenat neúspěch s ohledem na to, jakým výzvám a nebezpečím čelíme. Pokud tedy chápeme Green Deal takto, jako jakýsi směr a rámec aktivit, tak ano, má samozřejmě smysl. O konkrétní náplni ale jednáme a uvádíme ji v život postupně. Zároveň je potřeba říct, že máme možnost se na těchto opatřeních aktivně podílet, což je výjimečná příležitost, kterou jsme v historii ne vždy měli.
Ve společnosti často slýcháme názor, že ČR vyrobí více energie, než spotřebuje – proč ji tedy draze nakupuje, když ji sama umí levněji vyrobit? Jak tohle správně vysvětlit?
To, že vyrobíme více nebo právě tolik energie, kolik potřebujeme, není vždy pravda a v čase se to mění. Mimo jiné i proto musíme být propojeni s okolními zeměmi. Čím robustnější síť je, tím je stabilnější. To bude do budoucna platit čím dál víc s tím, jak se bude připojovat více obnovitelných zdrojů. Otázka ceny vyrobené energie je také ošemetná, protože záleží, co vše se do ceny takto vyrobené elektřiny započítá. Zda aktuální náklady nebo například i náklady na správu sítě nebo výstavbu zdroje, které mohou být třeba v případě jádra astronomické.
Také je potřeba říct, že i díky propojení a tržnímu způsobu určování ceny elektřiny jsme ji až do loňska mohli mít velice levně. To, že aktuálně trh nefunguje tak, jak by se nám líbilo (tedy že není elektřina levná), není vina trhu jako takového. Našim cílem by mělo být zajistit dostatek elektřiny na trhu, ne se izolovat a spoléhat, „že to nějak vyjde“. To by jednak ohrozilo stabilitu sítě u nás, ale i v sousedních zemích. A pokud bychom v takové situaci potřebovali pomoc, těžko bychom o ni mohli žádat, pokud bychom izolováním se od ostatních hodili své sousedy „přes palubu“.
V současné době se řeší, jestli vydrží zásoby plynu na letošní zimu, co ale bude v zimě roku 2023, 2024?
To je samozřejmě otázka, na kterou budeme znát jasnější odpověď zhruba za rok touto dobou. Zatím to ale vypadá, že krize, které čelíme, není až tak dodávková, jako ekonomická. Tedy, že jsme byli schopni si zajistit dostatek zásob a spíše se pereme s trhem rozkolísaným ruskou agresí. Zatím. Pokud ale po zimě budeme mít evropské zásobníky zaplněné nad 40 %, měli bychom se vypořádat i s další zimou.
Spoustu věcí jsme si ale ujasnili. Třeba, kde vzít náhradní dodávky plynu a kde už ho rozhodně nehledat. Víme, že na Rusko není spoleh a že se musíme poohlédnout jinde. Tuto zimu nám do karet hraje více faktorů, například nižší poptávka v Asii a teplý podzim, ale evropské země byly také schopny někdy až nečekaně rychle zareagovat a obstarat si náhradní zdroje. Vidíme tak rozvoj dodávek zkapalněného plynu a výstavbu nových propojení.
Pozitivní také je, že jsme snížili spotřebu, a to i když odhlédneme od vlivu počasí. Momentálně jsme na nějakých 85 % spotřeby předchozích let. Rezervy tedy máme a můžeme být mírně optimističtí. Hodně ale závisí na počasí. V náš prospěch hraje, možná trochu paradoxně, čas. Prvotní šok jsme zvládli a první zimu, snad, také zvládneme. A máme tedy rok na to, připravit se na zimu z nové výchozí pozice. Další roky mohou být zase lepší s tím, jak budeme dále snižovat spotřebu fosilních paliv. Jsem tedy mírný optimista.
Jak dopadne tzv. energetický rozvod Ruska a EU? Kdo se bude smát naposled?
Stále si myslím, že „smát“ se nakonec budeme my. Jako spotřebitelé stojíme před nelehkým úkolem nahradit některé zdroje energie. Rusko však stojí před mnohem těžším úkolem, a sice kompletní přestavbou ekonomiky. Je totiž na exportu energetických komodit zcela závislé. Pokud Rusko ztratí Evropu, jako svůj nejdůležitější trh, ekonomicky jej to zdemoluje. Naše časová osa nahrazování ruského plynu se počítá na jednotky let, možná vyšší jednotky. Nahrazení evropského plynového trhu v ruském exportním portfoliu je však otázka dekády, a to ještě za ideálních podmínek, které Rusko ani zdaleka nemá.
