Zkusil si život v Polsku či Slovinsku. Aktuálně bydlí většinu roku v České republice, protože studuje mezinárodní vztahy a evropská studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, ale mohl žít i jinde. „Když jsem dostal stipendium, mohl jsem si vybrat, jestli jít na vysokou školu do Česka nebo do Spojených států. V Brně jsem proto, že už jsem přece jen měl zkušenost s životem ve střední Evropě,“ vysvětluje Jasmin Hasič, jenž ovšem nepochází ani z jednoho ze zmíněných států.
Už jméno napovídá, že je jeho domovem některá z balkánských zemí. Hasič pochází z Bosny a Hercegoviny, kde ovšem jako malý mnoho let nestrávil. Bosenská válka ho i s rodinou vyhnala ze země – to proto žil právě ve dvou prvně jmenovaných evropských státech.
Když konflikt skončil, vrátil se domů a vystudoval právnickou fakultu. To mu ovšem nestačilo. Na univerzitě chtěl ještě pokračovat, ale už ne doma. „Spousta věcí funguje naprosto normálně, a to, co se dělo před pár lety, není znát. Na univerzitě můžeme studovat stejné obory jako třeba v Česku, ale podmínky pro studium jsou mnohem horší. Naše školy jsou prosté a nevybavené,“ naznačuje Hasič, co ho přimělo ucházet se o stipendium na zahraniční vysoké škole.
Z několika možností si vybral Masarykovu univerzitu a po ročním jazykovém kurzu v Poděbradech nastoupil na fakultu sociálních studií. Dnes už má za sebou bakalářské státnice na jednom oboru a rád by v Česku pokračoval i na magisterském stupni. Ale to, co se děje doma, mu rozhodně není jedno.
Proto přišel s projektem na podporu bosenského vzdělávacího systému a posluchačů sarajevské univerzity, kteří za války přišli o unikátní studijní materiály.
Jedna z obětí války: Národní knihovna
V noci z 25. na 26. srpna 1992 totiž shořela národní knihovna Bosny a Hercegoviny, která zastřešovala vysokoškolské vzdělávání a vědeckou práci v celé zemi. „V té době se uvnitř nacházelo kolem dvou milionů publikací, mezi nimi i hodnotná sbírka více než šesti tisíc unikátních starých knih a rukopisů. Shořelo jich asi 80 procent,“ líčí dnes brněnský student. Knihovnu, které se v Bosně říká Vijecnica, se dodnes nepodařilo obnovit, a ani Hasič nemá ambice se do její stavební obnovy pouštět. Má úplně jiný úmysl. Dostat domů co nejvíc knih, z nichž by mohli vysokoškoláci jako on studovat. „Instituce i jednotlivce žádáme, aby nám každý zaslal dvě knihy. První v jednom ze světových jazyků, která by obsahovala běžné informace z oblasti humanitních či exaktních věd, jako jsou filozofie, právo, literatura nebo třeba medicína, a druhou v národním jazyce dárce, která by se pojila k jeho kultuře, aby o ní získali čtenáři nějaké povědomí,“ vypočítává Hasič a rovnou upozorňuje, že by byl rád, kdyby do Sarajeva dorazily skutečné studijní materiály. „Kdyby někdo váhal, stačí jen zajít do jeho univerzitní knihovny a tam ho určitě něco napadne.“
Kdo by nenašel inspiraci ani ve své knihovně, může se podívat na webové stránky books4vijecnica.com, kde visí seznamy preferovaných publikací hned z několika oborů. Jejich doručením na adresu sarajevské univerzity, pro jejíž studenty jsou knihy určeny, ovšem práce Jasmina Hasiče a jeho dvou kolegyň nekončí. „Nechceme, aby se knihy jen tak někde válely na univerzitě. Proto teď sháníme peníze, abychom mohli ještě zaplatit člověka, který se postará o jejich katalogizaci a aby se knihy dostaly skutečně tam, kam mají,“ podotýká student fakulty sociálních studií, jenž tak svojí zemi momentálně pomáhá alespoň na dálku. To se časem ale změní. I když chce ještě studovat v Česku, po promoci se určitě vrátí zpátky domů.
