V šestém ročníku medicíny člověk nejčastěji řeší, jakou specializaci si vybrat a jestli ho ta, kterou si vybral, bude bavit. Chirurgie nebo dětské lékařství? A co třeba kožní lékařství? Někdy je to těžká volba.
V posledním ročníku medicíny je i Jaromír Gumulec, jeho se však tohle vybírání netýká. Dal se na výzkum a už více než tři roky působí v ústavu patologické fyziologie lékařské fakulty. Snaží se najít cestu, jak u pacientů co nejdříve odhalit rakovinu prostaty, a přijít na to, jak se z buňky stane nádor.
A jeho práce má úspěch. Publikoval o ní dlouhou řadu článků, jejichž impakt faktor už dosáhl hodnoty 33,0, a nedávno vyhrál jednu ze sekcí na Celostátní konferenci studentské vědecké a odborné činnosti. „Porotci ocenili hlavně náš interdisciplinární přístup, že se neseparujeme jen na svém pracovišti, ale zapojujeme i jiná,“ říká Gumulec.
Vy jste nikdy nechtěl být „normálním“ lékařem?
K výzkumu jsem vždycky tíhl. Někdy ve druháku jsem měl i trochu zaječí úmysly, že uteču na molekulární biologii, ale nakonec jsem si řekl, že se mi medicína bude hodit. Jako lékař přináším do výzkumu jiný pohled, který ten, jež do něj dává molekulární biolog, dobře doplňuje.
Do jaké míry se medik už ve druhém ročníku může profilovat jako vědec? Na první pohled by se zdálo, že ani moc ne.
Ve druháku ne, ve třeťáku ještě taky moc ne, ale do pátého ročníku mají medici za úkol vytvořit samostatnou práci. Může být úplně malá, párstránková, ale já jsem si říkal, že bych toho mohl využít. Ve třeťáku jsme měli zkoušku z patologické fyziologie u paní profesorky Vašků a já jsem se s vědomím, že čtvrťák je už přece jen s časem volnější, šel po zkoušce paní profesorky zeptat, jestli bych tam nemohl nějak působit, protože se mi charakter oboru líbil. Paní profesorka mi dala na výběr z několika věcí, které se tehdy dělaly, a tak jsem se nakonec nachomýtnul do týmu doktora Masaříka. Téma rakoviny prostaty mi přišlo velice atraktivní a přínosné.
Čím přesně se zabýváte?
Naše problematika má dva aspekty. Vyvíjíme metodu, jak včasně detekovat nádorová onemocnění prostaty, respektive jak detekovat agresivní formy těchto nádorů. Protože samotný fakt, že pacient tento nádor má, nemusí nutně znamenat, že je stav fatální. Jen malá část nádorů se chová agresivně a může vést k záhubě pacienta, ale současné metody to neumí rozlišit. A právě o toto rozlišení a přesnější detekci se snažíme. Souvisí s tím pak i druhá část, v níž se snažíme pochopit některé pochody v buňkách, které vedou k jejich vývoji do buněk nádorových, což je v současnosti asi dominantní část naší práce.
Je něčím specifická?
Domnívám se, že velkým přínosem je nejen to, že chceme popsat nebo vysvětlit věci, které nejsou v současné době vysvětlené, ale hlavně to, jaký přístup jsme zvolili. Využíváme mnoho různých metod. Spolupracujeme snad se všemi vysokými školami v Brně, které mají s danou problematikou něco společného – s Vysokým učením technickým i Mendelovou univerzitou. Nepracujeme tak třeba jen s molekulárně-biologickou metodou, ale integrujeme různé úhly pohledu, což si myslím, že je hodně důležité.
Jako medik jste se musel spoustu věcí z laboratorní praxe doučit. Šlo to lehce?
Nebylo to jen tak. Přece jen vystudovaný molekulární biolog má mnohem větší praxi v laboratoři a mnohem lépe se orientuje v metodice. Já se snažím do všeho proniknout a ještě něco doháním. Na druhou stranu ale hodně těžím z lékařských znalostí. Je to dobrá kombinace.
Když jsou lidé úspěšní už ve vašem věku, často přemýšlí o odchodu do zahraničí. Jste také ten případ?
To víte, že s takovými myšlenkami trochu laškuju. Ale protože náš tým s návazností na několik pracovišť funguje a jsou za námi výsledky, tak v současné době a v horizontu doktorského studia, na které teď hodlám nastoupit, nic takového neplánuju. Ale pak? Kdo ví.
