Martin Bartošík původně studoval v Bratislavě, z tamější Komenského univerzity má bakalářský i magisterský titul. Doktorát už si ovšem dělal na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity a za svou práci na ní si začátkem prosince vysloužil ocenění ministra školství.
„V Brně jsem se aklimatizoval velice rychle, příchodu jsem nikdy nelitoval. Právě naopak,“ říká muž, který právě začíná pracovat na svém pokračujícím projektu v Masarykově onkologickém ústavu.
Jak k vašemu přesunu do Brna došlo?
Těsně před koncem magisterského studia mě sem můj tehdejší školitel poslal na stáž. Získal jsem spoustu výsledků, viděl jsem, že je tady opravdu dobré vybavení a dělá se tu skvělá věda, a tak jsem si říkal, že bych zůstal. Nechat si mě navíc chtěla i univerzita, a tak jsme se domluvili.
Cena, kterou jste dostal, se tedy vztahuje k výsledkům, kterých jste v Česku dosáhl?
Ocenění se dává za vynikající výsledky ve studiu, ale ano, vlastně jde o výsledky ve vědecké práci. Používáme metodu, které se říká elektrochemie. Je to jedna z analytických metod a my konkrétně studujeme biomakromolekuly, tj. bílkoviny, nukleové kyseliny nebo cukry a jejich souvislost s různými nemocemi. Ukazuje se, že fungují jako potenciální ukazatel třeba v souvislosti s rakovinou.
Proč se vám líbí zrovna tato metoda?
Je považována za rychlejší a levnější než jiné. Jen přístrojové vybavení, které k jejímu aplikování potřebujeme, je o řád levnější než u jiných metod. A vzorek dokážeme citlivě stanovit během několika minut. Ostatní metody jsou založeny především na optické detekci, používá se třeba hmotnostní spektrometrie nebo fluorescenční spektroskopie. To jsou už robustní, zaběhnuté postupy, zatímco elektrochemie ještě takovou tradici nemá. Respektive v Česku docela ano, ale celosvětově zatím tolik ne.
Z jakého důvodu se v Česku uchytila?
Mimo jiné díky Jaroslavu Heyrovskému, který dostal Nobelovu cenu za polarografii, jež patří také mezi elektrochemické metody. Je zde silná tradice už od 30. let minulého století. Později v 50. letech můj školitel profesor Paleček aplikoval polarografii pro studium nukleových kyselin. Dnes roste počet článků na tohle téma také v zahraničí a je znát tendence dostat elektrochemii na stejnou úroveň s jinými postupy.
Může vaše metoda ty jiné úplně nahradit?
Tak se to nedá brát. Spíš by se měla vnímat jako paralelní nebo vhodná pro prvotní screening. Elektrochemie nám totiž neposkytne úplně všechny potřebné informace, neumí třeba ukázat přesnou strukturu nukleových kyselin. Ale hodí se aplikovat ji ve chvíli, kdy si nejsme jistí, jestli bude mít cenu danou věc dál studovat. Náš postup nám to může rychle a levně ukázat.
Během doktorátu jste byl na čtyřech stážích ve Spojených státech. Co jste si odsud přivezl za poznatky?
Působil jsem v San Diegu u profesora Wanga, velice známého a citovaného chemika. Země samotná pro mě nebyla nová, do Ameriky jsem jezdil od třinácti let, ale vědecké prostředí přirozeně trochu ano. Kupodivu jsem si říkal, že i když by se dalo čekat, že budeme mít horší vybavení, nevedeme si špatně. V určitých ohledech jsme na tom možná i lépe.
Z čeho bychom si tedy měli brát příklad?
Ve Státech funguje trochu líp komunikace mezi vědci. A překvapilo mě pracovní nasazení jejich lidí. Někdy se vůbec nehledí na to, jestli je ráno nebo večer, víkend, nevíkend. Všechno se hodně orientuje na výsledky, lidé se často schází na porady. A taky bylo znát, že v oblasti, kde jsem pobýval, se už dlouho piluje spolupráce s firmami. V Kalifornii nebo třeba v okolí Bostonu špičková věda opravdu funguje a okolo univerzit se hodně koncentrují různé firmy. Obě složky tak k sobě mají blízko.
