Za dva roky se díky své cílevědomosti naučil jazyk země z jiné polokoule a udělal v něm přijímací zkoušky na jeden z nejprestižnějších oborů. Nyní žije Diego Angel Chamorro Ramirez v České republice už osm let. Jak se mu studium v Brně líbí?
„Ahoj, Diego,“ představuje se muž, jehož vzhled hned napovídá, že není zdejší. Diego totiž pochází z Paraguaye. Jak se dostal ze země vzdálené deset tisíc kilometrů až sem? „Většinou říkám, že letadlem,“ usmívá se záhadně, ale nakonec se rozpovídá o něco měkčí češtinou, do které tu a tam přimíchá sympaticky nedokonale vyskloňované slovo.
„Po střední škole jsem se chtěl osamostatnit a odejít do zahraničí, hledal jsem proto stipendia a jedno našel u vás." Stipendium českého ministerstva školství zahrnovalo finanční podporu při studiu, kterému předcházel téměř roční intenzivní jazykový kurz češtiny. Diego tehdy ještě moc netušil, kam se vrhá: „Znal jsem Československo a Prahu. Z té jsem si vyhledal na Googlu fotografie a řekl si, že je to krásné město, že se mi tam snad bude líbit.“
Snadné to však nebylo. Ke studiu si vybral psychologii, na kterou se dostává každoročně jen hrstka přihlášených studentů. Na první pokus se na žádnou fakultu nedostal. O to víc se pak snažil zlepšit slovní zásobu v češtině a načíst psychologické knížky. „Kamarádi se přihlásili na ne až tak náročné školy, kam brali bez přijímaček, a během prváku neustále chodili na party, kdežto já ležel v přípravě na přijímačky,“ vzpomíná Diego. Ale dřina se mu vyplatila – při dalším pokusu ho přijali na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity.
Přátelé i rodina ho podporovali, ačkoliv v Paraguayi není zvykem cestovat za vzděláním. Vlastně tam podle Diega není zvykem cestovat kamkoliv mimo sousední španělsky mluvící země. Když byl Diego na střední škole, angličtinu se musel učit mimo ni – na škole jazykové.
Přesto se Diego za jazykový talent nepovažuje, byť kromě rodné španělštiny a nyní češtiny ještě rozumí slovenštině, domluví se anglicky a původním jazykem guarani. „Ten ale ovládám jen zběžně. Rodiče na mě mluvili španělsky, s guarani jsem se setkával ve škole, kde se díky tradici vyučuje. Zpětně mě mrzí, že jej neovládám lépe, považuji to za důležitou součást své identity,“ přiznává Diego.
Na počeštění své identity si chvíli musel zvykat: „V Paraguayi zachováváme daleko menší odstup od lidí, se kterými se bavíme, objímáme se a vůbec více dáváme najevo své pocity. To pro vás není přirozené.“ Přesto má nyní mezi Čechy spoustu dobrých přátel, byť více času tráví s těmi slovenskými. „Myslím, že je to tím, že během prvního ročníku Češi hodně jezdívali na víkendy domů, kdežto mnozí kamarádi ze Slovenska to měli daleko, a tak zůstávali v Brně stejně jako já,“ vysvětluje Diego.
Celé dny teď tráví v Centrální počítačové učebně, kde dopisuje diplomovou práci. „Doma mám postel a to mě příliš svádí k lenošení. V učebně píšeme spolu se spolužáky a navzájem se povzbuzujeme.“ Z psaní ho vytrhává vyučování španělštiny, kterým si přivydělává: „Jelikož stipendium pokrývalo jen standardní dobu studia a já o jeden rok protahuji, musím se teď nějak uživit sám.“
S rodinou je v kontaktu přibližně každý druhý týden přes Skype. „Moje máma si dokonce kvůli mně založila účet na Facebooku, abychom se mohli snadněji domlouvat,“ říká Diego. Za celých těch osm let byl doma jen jednou. Chystá se tam po promoci, aby ji s rodinou oslavil. „Pak se ale vrátím,“ slibuje. V Česku už je doma.
