I když je v Maroku oficiálním jazykem arabština, většina zdejších obyvatel mluví plynně francouzsky. Právě to pro mě bylo při výběru studijní destinace rozhodující. Když jsem se dozvěděla o možnosti vyjet na studijní pobyt Erasmus Mundus do marockého Rabatu, ani chvíli jsem neváhala.
Důvodů se ale nakonec našlo víc – udělala jsem tam výzkum na diplomovou práci, naučila se arabsky a vůbec přičichla k Orientu. Především jsem ale strávila půl roku v království, jež je označováno za bránu do Afriky, v zemi tak rozmanité, že tu najdete vše od moře přes hory až po poušť. Někteří lidé navíc tvrdí, že tam za jeden den můžete zažít všechna roční období.
Maroko je vůbec země plná kontrastů a protikladů. Podíl negramotného obyvatelstva je téměř padesátiprocentní. O úrovni vysokého školství jsem si tudíž nedělala velké iluze. Hostitelská fakulta mě však překvapila. Jedná se o progresivní instituci s mladým a ambiciózním vedením. Všichni na ní usilují o prolomení stereotypů, které o marockém školství panují. Spoluprací s univerzitami v zahraničí, pořádáním konferencí a zajímavých debat by zdejší fakulta sociálních, ekonomických a právních věd mohla směle soutěžit s naší fakultou sociálních studií.
Studium má ale i stinné stránky. Signál wi-fi byste tu hledali marně, vybavenost knihovny je tristní a kouzlo předností jednotného a funkčního informačního systému místní techniky ještě nezasáhlo. Aspoň částečně nám ho nahrazuje třídní skupina na Facebooku.
Pokud bych měla Maročany charakterizovat třemi slovy, tak jsou neorganizovaní a chronicky nedochvilní. Hlavně však vždy s úsměvem na tváři. Po čase si uvědomíte, že tady opravdu není kam spěchat. Zřejmě jediný, kdo se někam honil, jsem první týdny byla já.
Životní tempo a optimistický způsob života Maročanů si ale můžete osvojit rychle – poslouží k tomu naučit se říkat mashi mushkil (není problém), shviya shviya (pomalu pomalu) a hamdullilah (jsem šťastná). Je téměř obligatorní trávit hodiny vysedáváním v kavárnách a debatováním ať už nad těmi nejpalčivějšími problémy marocké společnosti či nad nesmrtelností brouka. Často jsou to právě tato nekonečně dlouhá odpoledne a večery, které člověku dají mnohem více než samotná výuka ve škole.
Když píšu tyto řádky, je pátek. Přestože je to pracovní den, nese s sebou jakousi sváteční atmosféru. Fráze Allahu Akbar (Alláh je veliký) se univerzitním kampusem nese ještě silněji než jindy, ulice se plní zástupy věřících s modlitebními koberečky v rukou, mířících do mešity.
Maroko mě dostalo a asi se mi odsud bude stěží odjíždět... na druhou stranu už teď vím, že budu mít na co vzpomínat.
Autorka je studentka mezinárodních vztahů.
