Chirurg potřebuje najít správný vztah k operovaným tkáním. Musí být jemný a precizní. Tak líčí svoji profesi Ivan Čapov. Jako přednosta I. chirurgické kliniky Lékařské fakulty MU a Fakultní nemocnice u svaté Anny se věnuje především operacím hrudníku a patří mezi průkopníky miniinvazivních a robotických metod. Klinika pod jeho vedením nedávno otevřela nové simulační centrum virtuální chirurgie. Za svou celoživotní práci v lednu získal cenu města Brna.
Když se mluví o různých simulačních centrech pro chirurgy, člověka napadá, jak se to všechno učila vaše generace. Prostě na pacientech?
Když jsem se připravoval na dráhu chirurga já, musel jsem v zácviku strávit mnohem delší dobu, než je tomu dnes. Kupříkladu než jsem sám mohl vést operaci plic, asistoval jsem asi u tří set podobných operací jiným velmi zkušeným operatérům. Naše generace to tedy měla v určitém slova smyslu horší. Na druhou stranu jsme měli na klinice k dispozici experimentální sál, kde jsme jako nejmladší elévové trávili hodiny a hodiny času a mohli na různých orgánech nacvičovat i nejsložitější operační postupy. Každý chirurg totiž musí najít správný vztah k operovaným tkáním. Musí být jemný a precizní. Dnešní simulační centrum I. chirurgické kliniky je skutečně exkluzivní, ale to ještě nic není proti zamýšlenému simulačnímu centru Masarykovy univerzity. To je záměr jakoby z jiné planety, bude tam možné napodobovat prakticky cokoliv.
Vzpomenete si, jaké to bylo, když jste poprvé ještě jako medik operoval?
Na takové věci se nikdy nezapomíná. Pracoval jsem asi tři roky jako studentská pomocná vědecká síla na klinice dětské chirurgie v Černých Polích a asistoval u desítek operací v době pohotovostní služby. Když jsem mohl poprvé operovat, byl to tehdy akutní zánět slepého střeva, bral jsem to jako velké ocenění mé práce na klinice a byl to pro mě velký svátek. Celou noc jsem poté neusnul. Dnes vím, že to byla odvaha místního primáře a velká důvěra ve mně, že na sebe vzal odpovědnost za můj výkon.
Lékaři obecně mají ve svých rukou poměrně často lidské životy, ale u vaší konkrétní profese to platí ještě víc. Chyba může mít obrovské následky. Co děláte pro to, abyste se při operaci plně soustředil a nechyboval?
Práce na operačním sále je nejkrásnější činností chirurga. Chybovat se ale nesmí, a proto je u každého zákroku zkušený atestovaný chirurg, který ručí za kvalitu provedené operace, i když pouze asistuje. V průběhu let došlo k úzké specializaci v chirurgii a výsledky jsou čím dál tím lepší, a to výrazně. Na průměrnost už se nehraje. Pokud jde o mě, jako profesionál se k operaci nemusím nijak speciálně koncentrovat. Na sále ale musí být klid, u dlouhých operací je vítaná příjemná hudba a mobilní telefony jsou samozřejmě uloženy mimo operační sál.
Co nejhoršího může chirurga při operaci potkat?
Nejhorší je asi situace, když je nález při operaci výrazně horší než ten předoperační a nedovoluje radikální zákrok. Jinými slovy: Nemůžete už nemocnému nijak pomoci. Špatné je také to, když máte u operace asistujícího, kterého to nebaví.
A co nejlepšího se může stát?
Když se podaří i ta nejnáročnější operace a je spokojený pacient i jeho rodina. V tom vidím nejkrásnější dopad práce chirurga.
Co si slibujete od vašeho simulačního centra?
Simulační centrum vybavené exkluzivními jednotkami nabízí úžasnou možnost tréninku studentů. Jedná se však „jen“ o miniinvazivní operace v dutině břišní a hrudní, nejde tedy o klasickou otevřenou operativu. Nicméně příprava chirurga je díky podobným zařízením rychlejší. U simulované operace rovněž teče krev, žluč, můžete poranit orgány dutiny břišní a podobně. Chirurg si tak prakticky nacvičí nejen postup, ale je připraven řešit i krizové situace. A navíc je to tak trochu hra. Splníte-li jeden úkol, pustí vás to k dalšímu složitějšímu. Velký význam má rovněž mentorování cvičícího chirurga, které spočívá v tom, že se hodnotí, jak často mění chirurg v zácviku nástroje, kolik jich používá, jak dlouho trvá operace, na jaké komplikace narazí a tak dále.
V poslední době se kvůli zadluženosti Fakultní nemocnice u svaté Anny objevovaly spekulace o možném zrušení nebo o transformaci například na krajské zdravotnické zařízení. Jaký na to máte názor? Někteří poukazují na to, jestli je potřeba mít ve městě velikosti Brna dvě fakultní nemocnice.
To je velmi obsáhlá a závažná otázka. Dovolím si několik postřehů. První. V Praze existuje celá řada fakultních nemocnic a nikomu to nevadí, ale v Brně udělejme pořádek? A mám bohužel takový pocit, že se nejvíce angažují Brňáci z Prahy.
Druhý postřeh. To, co je nejcennější ve fakultní nemocnici, jsou superspecializované týmy lékařů a sester. Výchova takových týmů trvá deset až patnáct let. Už jednou politikové v Brně takové týmy zničili. Přál bych si, aby k tomu nedošlo podruhé.
Třetí postřeh. Některé brněnské nemocnice v době pohotovostní služby nejsou s to ošetřit krvácení či řešit komplikace vlastních pacientů. Kompletně fungující chirurgická pracoviště jsou v Brně jen tři – u nás, na bohunické chirurgii a v úrazové nemocnici. Dříve bylo pracovišť sedm. Všechna tři výše uvedená pracoviště jsou tak nucena dělat komunitní medicínu.
Čtvrtý postřeh. Kdo může za dluhy nemocnice? Sám pan ministr Němeček řekl, že je to následek práce čtyř až pěti předchozích managementů, selhání kontrolního mechanismu, avšak není to vina lékařů.
Jak by se zrušení statusu fakultní nemocnice projevilo na výuce mediků?
Kupříkladu naše klinika se podílí téměř padesáti procenty na výuce chirurgie. Kdyby zkolabovala Fakultní nemocnice u svaté Anny, tak tedy nejen že není nikdo s to převzít péči, kterou tato nemocnice poskytuje, ale výuka mediků by nemohla ve stávajícím rozsahu vůbec pokračovat. Na jednání na ministerstvu zdravotnictví nám ale ministr Svatopluk Němeček potvrdil, že status fakultní nemocnice si do budoucna udržíme.
Vedle důchodového systému patří zdravotnictví mezi nejčastěji kritizovaná odvětví co do politického nastavení a udržitelnosti. Co by podle vás současnému systému prospělo?
V prvé řadě chybí jasná koncepce národního zdravotnictví. O problematiku zdravotnictví se začínají politikové a společnost zajímat až ve chvíli, když nějakým způsobem nefunguje. Za druhé by stačily pouze dvě zdravotní pojišťovny. Za třetí by bylo vhodné, aby úhrady za identický výkon byly stejné v celé zemi. Chybí mi transparentnost plateb pojišťoven, to by mělo platit ze zákona.
Jak se díváte na poplatky ve zdravotnictví a na jejich rušení?
Když byly poplatky jednou zavedeny, neměly se už rušit. Je to politikum. Nyní se hledají peníze v rozpočtu, aby se nemocnicím adekvátně pomohlo, přitom ty tři miliardy korun se mohly dát kupříkladu na valorizaci již tak nízkých důchodů. Na druhou stranu nevím proč, když si platím zdravotní pojištění, by měly existovat ještě nějaké poplatky. A asi nikdy nepochopím, že když si platíte sebevětší zdravotní pojištění, dostane se vám vždycky stejné péče.
Co vás vlastně přivedlo k medicíně nebo přímo k chirurgii?
O medicíně a o dráze chirurga, respektive dětského kardiochirurga, jsem snil už od dětství. Z toho důvodu jsem absolvoval i studium dětského lékařství a fiškusoval (pozn. redakce: konal pomocné práce v nemocnici) na klinice dětské chirurgie. V rodině jsme však neměli nikdy žádného lékaře, a tak nebylo úplně snadné se prosadit. O to víc jsem se snažil. Když člověk o něčem v životě sní a bytostně po tom touží, tak toho podle mě dosáhne, i když to nemusí být jednoduché. Dodnes jsem šťastný, že mohu dělat právě chirurgii.
O chirurzích se někdy říká, že patří mezi takovou lékařskou honoraci. Jak se dá popsat role chirurga v celém léčebném procesu?
Asi to tak nějak bylo v dobách dřívějších. Chirurg má tu mimořádnou výsadu, že určí operační zákrok a posléze jej i provede. Dá se však skvěle odpovědět i slovy spisovatele Milana Kundery z jeho knihy Nesnesitelná lehkost bytí, kterou mám i ve francouzském originále, a to: „Chirurgie dovádí základní imperativ lékařského povolání až k extrémní hranici, kde se lidské dotýká božského...“
Patříte mezi průkopníky mininvazivní a robotické chirurgie. Jak jste k tomu přišel?
Toužil jsem vždy zlepšovat naši péči o nemocné, a to i zaváděním nových metod, jako jsou třeba právě ty miniinvazivní. Když jsme se ale stali v roce 2006 jedním z pilotních pracovišť v Česku věnujících se robotické chirurgii, netušil jsem, kolik nás čeká překážek, nepochopení, závisti a lidské malosti i v nejvyšších správních orgánech. To mě mrzelo.
Jaké mají tyto techniky výhody?
Tehdy bylo největší výhodou získání třetí dimenze obrazu. Pro velké operace je to zásadní podmínka. Provedli jsme díky tomu jako první v České republice roboticky asistovanou anatomickou plicní resekci a resekci rekta (pozn. redakce: resekce je operativní odstranění části orgánu). Jenže doba šla dál a nyní existují 3D endoskopické jednotky, které rovněž nabízejí tyto výhody.
Myslíte, že přijde doba, kdy se z chirurga stane jen operátor ovládající různé moderní technologie a na pacienta už prakticky nesáhne?
Chirurg již nyní pracuje s řadou vysoce specializovaných a sofistikovaných technologií, ale stále zůstává a bude rozhodujícím činitelem při vedení operace. Roboticky asistované operace jsou ale famózní pro vzdálenou operativu – potřebujete rychle operovat zraněného vojáka na letadlové lodi daleko uprostřed oceánu nebo kosmonauta na meziplanetárním letu? Na to všechno už jde a půjde ještě lépe tyto techniky použít.
Jakým směrem se bude podle vašeho názoru v příštích letech a desetiletích chirurgie ubírat?
Dle mého soudu se bude rozvíjet zejména ve třech oblastech – onkochirurgie, úrazová chirurgie a mininvazivní chirurgie. Budoucnost spatřuji v další úzké specializaci, z toho bude jednoznačně profitovat pacient. Nevidím ji však v přílivu nových operačních postupů.
Chirurgie je tak trochu manuální práce, při dlouhých operacích to může být vyloženě fyzicky náročné. Udržujete se nějak speciálně v kondici?
Jistě jsou operace, které jsou časově a tím pádem i fyzicky a psychicky náročnější, ale často je to i o povaze a umění chirurga. Operovat pomalu neznamená operovat lépe. Je to o nasazení celého týmu, ve kterém jsou lékaři specialisté v dané oblasti. V kondici fyzické se udržuji sportem, jezdím na kole, hraji golf a tenis, v zimě lyžuji. A kondici psychickou mi udržují dva kouzelní vnuci Adámek a Janíček a krásná vnučka Anička, ale rovněž rád cestuji, poznávám nové kultury, památky a jídla, miluji četbu a starý Řím.
Dáváte si nějak speciálně pozor na svoje ruce a prsty podobně jako třeba baletky hlídají své nohy? Přece jen vás živí a i malé zranění může být problematické, nebo je to mýtus?
Ruce jsou chirurgovou cenností a má si je pěstovat. Nikdy bych kupříkladu nesáhl na nástroje typu cirkulárky, hoblovačky a podobně. V době mých chirurgických začátků jsme byli varováni kupříkladu i před volejbalem a rovněž se nedoporučovalo pracovat s hlínou. Částečně se toho držím.
