Jaké to asi je vydat se na pouť napříč neznámou zemí, jen s batohem na zádech a odkázaný sám na sebe? „To nejlepší, co v životě můžete zažít,“ tvrdí Ladislav Zibura, dvaadvacetiletý student fakulty sociálních studií. Loni v létě se vydal na svou již třetí pouť a došel pěšky přes Turecko a Izrael až do Jeruzaléma.
Loňskou výpravou jste završil trojici významných křesťanských poutí – vypravil jste se do Santiago de Compostela, Říma a nakonec do Jeruzaléma. Proč právě tato místa?
O Svatojakubské pouti do Santiaga jsem se dozvěděl díky magazínu Ona Dnes a to mě vlastně přivedlo k putování. Záhy jsem zjistil, že to splňuje vše, co jsem chtěl – cestu do zahraničí, chození pěšky a poznávání lidí z celého světa. Vyrazil jsem už týden po maturitě a prošel jsem asi devět set kilometrů napříč Španělskem. Byl to krásný zážitek, získal jsem úplně nový pohled na svět a už při návratu jsem byl rozhodnutý opět někam jet. Zvolil jsem Řím jako další významné křesťanské místo. Jeruzalém pak byl další logická volba. I když se ke křesťanství nehlásím, uznávám, že má úžasnou poutnickou tradici.
Na cestu jste se vydal sám?
Ano a jsem za to rád, protože mi to otevřelo cestu k lidem, se kterými jsem se setkal. Myslím, že je to důležitá zkušenost. Lidé se bojí samoty, ale jen proto, že ji nezažili. Najednou zjistíte, že se dokážete zabavit sami se sebou, že svět je zajímavé místo a můžete ho díky samotě lépe vnímat. Podstoupíte určité nepohodlí, které vás ale posune dál.
Na svých cestách jste se setkal s různými kulturami, s lidmi různého vyznání. Jak se dívají na poutníky lidé v zemích, jimiž jste prošel?
Ve Španělsku mají poutníci velkou sociální prestiž, nikdo si je třeba nedovolí okrást. Španělé jsou na Svatojakubskou pouť hrdí, mnoho z nich jí během života projde. Vědí, o co se jedná, proč člověk do Santiaga jde. V Itálii je poutník vnímán jako žebrák, který kráčí, pro tože asi nemá na autobus. Italové byli přátelští, ale moc nerozuměli tomu, co dělám. Turkové asi také nerozuměli, ale jsou natolik zdvořilí k cizincům, že se mi to nesnažili vymlouvat. Byli také velice pohostinní, zvali mě domů, dávali mi jídlo.
Jak vypadá příprava na pouť od plánování cesty až do odchodu?
Třeba když jsem šel do Říma, cestu Itálií jsem schválně neměl naplánovanou, šel jsem bez mapy. Prostě jsem přišel do Itálie a ptal se, kudy do Říma. Trasy nikdy úplně neplánuji a čekám, co mě potká. Snažím se ale zajistit si svoje bezpečí, takže si třeba zjistím důležité informace o dané zemi. Fyzické přípravy nedělám, jídlo si také nekupuji. Nejdůležitější příprava je rozhodnout se kam jít, najít si na cestu čas a odhodlat se vyrazit. Není třeba mít ani moc peněz, třeba čtyřicetidenní pouť do Jeruzaléma mě stála prakticky jen pár tisíc za letenky a nějaké kapesné.
Říkáte, že si na svých putováních vystačíte i bez mapy. Nemáte strach, že se ztratíte?
Úplně bez jakékoliv mapy jsem jel jednou, na kole k Severnímu moři. Nedopadlo to dobře. Když už jsem byl na dohled od moře, stavil jsem se na kafe a dal do řeči s jednou rodinou. Říkal jsem, jak jsem rád, že už jsem u toho Severního moře. Oni na sebe nervózně pohlédli a paní mi velice empaticky vysvětlila, že tohle není Severní moře, ale Baltské. Na cestě do Jeruzaléma jsem také neměl pořádnou mapu, ale jednou za čas jsem se zastavil v internetové kavárně, zkontroloval cestu a rozmyslel si, kudy dál.
Na vaše promítání o pouti do Jeruzaléma v kině Scala se přišly podívat stovky lidí. Myslíte, že má smysl o putování mluvit, že to někoho skutečně nadchne a sám se na pouť vydá?
Mám radost, že se lidem tohle téma zdá poutavé. Díky pozornosti médií se na mne začalo obracet mnoho lidí, kteří by se rádi někam vydali, a chtějí poradit. Myslím, že desítky lidí jsem už inspiroval k tomu, aby skutečně šly, včetně třeba mých rodičů. Proto to dělám. Mám pocit, že poutnictví může každému hodně dát, umí dávat odpovědi.
>> Ladislavovo vyprávění o cestě do Jeruzaléma naživo už 28. dubna v brněnském Sono Centru
