Jako studentka psychologie už Lucie Necidová pracovala se starými lidmi nebo dětmi z psychiatrické nemocnice. Poslední dva roky pomáhá díky společnému projektu Fakultní nemocnice Brno a Filozofické fakulty MU mladé Pavlíně, u které se po těžkém úrazu nevědělo, jestli se bude schopná vrátit do normálního života. Neurokognitivní tréninky u ní ale přispěly k takovému pokroku, že uvažuje, že by je sama vedla.
Jak jste se k Pavlíně dostala?
Náhodou jsem se domluvila s jednou kolegyní, která byla v projektu o měsíc dřív než já. Napsala jsem jí, jestli by mě mohla zaučit, vzít mě do nemocnice, představit mě sestřičkám a za kým tam chodí, abych se s ní podívala na první hodinu a viděla, jak dělá základní screening. Psala mi, že jde zrovna za novou pacientkou a já s ní šla právě za Pavlínou.
Co vás na možnosti takové praxe lákalo?
Mohla jsem se tak dostat k další oblasti psychologie. Ale zpočátku jsem vůbec nevěděla, co od toho očekávat. Když jsem šla na první náslech hodiny, nevěděla jsem ani, k jaké pacientce jdu. Kvůli dodržování zásad mlčenlivosti a lékařského tajemství jsem měla jen základní informace. V průběhu studia absolvujeme na psychologii hodně praxí v různých oblastech. Já jsem za sebou měla základní portfolio, které musíme splnit do čtvrtého ročníku – byla jsem na oddělení gerontologie, v sociální péči, v psychiatrickém zařízení a taky jsem začala docházet do dětské psychiatrické nemocnice ve Velké Bíteši. Říkala jsem si, že k tomu chci přidat i něco u dospělých, tak proto také brněnská nemocnice. Oddělení, kde pracuju, je primárně somatické. Je to zase jiný pohled.
Co se Pavlíně stalo? Jakou diagnózu měla, když jste se poprvé potkaly?
Pavlína utrpěla míšní lézi po traumatu po pádu z vysoké výšky a byla na tom zpočátku hodně špatně. Nějakou dobu byla v bezvědomí a návrat k úplnému vědomí byl komplikovaný. Vůbec se nevědělo, jak na tom po probuzení z hlediska vnímání nebo fyzické stránky bude. Musí se počkat, až odezní míšní šok, a až pak se diagnostikuje plný rozsah změn. Já jsem se k Pavlíně dostala už po jejím zhruba ročním pobytu v nemocnici. Nejdřív jsem si myslela, že se budeme potkávat třeba dva měsíce, ale teď už spolupracujeme dva roky. Neurokognitivní trénink jí dal hrozně moc.
Pavlína měla problémy s mluvením, ale dlouhý pobyt v nemocnici a vážnost jejího zdravotního stavu se podepsaly i na její psychice. O co jste se měla postarat jako první?
V tomto případě se obě linky prolínaly. Zpočátku jsme hodně trénovaly vnímání a poznávání, Pavlína měla zhoršenou paměť i pozornost, schopnost vyjádřit se a narušené řečové schopnosti. Ale jak se s pacientem potkáváte, tak začnou vyplouvat na povrch i jeho životní témata, takže jsme se bavily také o její budoucnosti. Její stav se začal rychle lepšit. Do tréninků byla hodně zapálená, chtěla spolupracovat, hrozně ráda plnila i zadané domácí úkoly. Občas je to tak, že k pacientovi přijdete a on nemá den, je unavený nebo po složitějším zákroku a nemůže vyvinout nějakou větší mentální aktivitu. To si s ním pak třeba jen povídáte, jste tam pro něj a sdílíte s ním jeho každodenní starosti. Pomůže už jen to, že za ním do sterilního nemocničního prostředí přijdete. Proto si myslím, že je dobře, že tuhle práci dělají právě studenti psychologie.
Jak to myslíte?
Studenti to ještě nevnímají úplně jako práci, berou tréninky jako oboustranně prospěšnou věc. Jdeme do toho s kolegy s velkým entuziasmem. Zní to jako klišé, ale dáváme do toho všechno.
Jaká cvičení se na hodinách dělají?
Osvědčilo se mi chystat si vlastní cvičení na podkladu různých článků z časopisů, která jsem si předtím nechala schválit od mentorky. S Pavlínou jsme zkoušely synonyma, antonyma, obracely jsme různá přísloví a vysvětlovaly. Nebo jsem jí přečetla článek a chtěla jsem po ní zpětně vědět nějaké informace z textu. A články jsem vybírala podle jejích zájmů. Ji taky hodně bavila psychologie, takže jsme mluvily třeba o experimentech ze sociální psychologie.
A co psychika pacienta? Skutečně stačí si s ním jen povídat?
Konkrétně u Pavlíny se mi to špatně hodnotí, protože když se porovná její fyzická diagnóza a její psychický stav, je to neuvěřitelné. Z mého pohledu snáší svůj stav nepředstavitelně skvělým způsobem, sama u sebe si to nedovedu představit. Později jsem si za ní chodila popovídat spíš jako kamarádka. Jí vlastně stačilo, když mi mohla sdělit svoje pocity, to, co na ni v nemocnici dopadalo.
Co člověka při tak dlouhém pobytu nejvíc trápí?
Určitě nedostatek sociálních kontaktů. Každý den je skoro o tom samém, člověk jen leží na zádech, nemůže se pohnout, nic si podat, poškrábat se na hlavě. Když za ní někdo přišel, chtěla mluvit o normálních věcech, o něčem, co ji od toho všeho odvede.
Jak se vaší pacientce daří teď?
Od minulého podzimu byla dlouhodobě v Kladrubech na rehabilitačním pobytu a pak se přemístila domů do Olomouce, kde má upravené bezbariérové bydlení. Její kognitivní funkce se povedlo zrehabilitovat na úroveň takřka jako před traumatem, a dokonce uvažuje o tom, že by sama kognitivní tréninky vedla, což je skvělé. Teď je asi půl roku doma a já za ní dojíždím. Píšu o ní diplomku a náš vztah už je spíš v přátelské rovině, tréninky už má ukončené. Normálně se ale takové věci řeší s mentory, musíme si držet odstup. Míváme proto i setkání jen mezi námi studenty, můžeme si tak o spoustě věcech popovídat a sdělit si dojmy.
Mělo to všechno nějaký vliv na to, co chcete do budoucna dělat?
Mě odjakživa fascinoval lidský mozek, což ještě víc podpořil předmět Neurovědy hned v prváku. Naprosto mě to nadchlo a od té doby říkám, že neuropsychologie je hrozně zajímavá věda. V souvislosti s výzkumem neuroplasticity mozku ji navíc čeká ještě spousta objevů. Osobně ale zatím v oblasti klinické psychologie směřuju spíš na psychiatrické oddělení než somatické.
