„Chci někam vyjet,“ říkám během teambuildingu svému šéfovi. „Co Singapur?“ vypadlo z něj bezmyšlenkovitě. „Klidně na Aljašku,“ odpovím. Takhle jednoduchým dialogem začala má čtyřměsíční pracovní stáž v jihovýchodní Asii.
Byla jsem v druhém ročníku doktorského studia na Lékařské fakultě MU, ale v laboratoři doktora Michala Masaříka z fyziologického ústavu jsem působila už šestým rokem. Od počátku se zabývám nanomateriály a cílenou dopravou léčiv především u léčby nádorových onemocnění. Práce v laboratoři mě od samotného začátku nesmírně baví, ale po pár letech člověk chtě nechtě zabředne do rutiny, ač ho to zajímá sebevíc.
Právě únik z rutiny a touha zjistit, jak a jestli obstojím ve zcela jiném prostředí, byly pro mou stáž největší motivací. Oslovili jsme tedy doktora Martina Pumeru z Nanyang Technological University v Singapuru, který patří v oblasti nanomateriálů mezi světovou špičku. Po druhém e-mailu jsme se od něj dočkali pozitivní odpovědi a mohlo začít zařizování.
Bylo mi jasné, že potřebuju sehnat hodně peněz, ale narazila jsem. Neexistoval ani jeden podpůrný program, ze kterého bych mohla čerpat. Nakonec jsem část financování získala přes děkanát lékařské fakulty, další část z ústavu, kde pracuji, ale velkou část nákladů jsem si musela hradit sama. K tomu mi hodně pomohlo stipendium z Jihomoravského kraje získané v rámci programu Brno Ph.D. talent.
Nanyang Technological University je podle QS World University Ranking 13. nejlepší univerzitou na světě a druhou nejlepší v rámci Asie. V týmu, do kterého jsem se dostala já, panovala velmi přátelská atmosféra. Na to jsem vůbec měla velké štěstí, výměna znalostí není samozřejmostí. Především v týmech, které jsou složené výhradně z asijských studentů, často panuje velká rivalita. Mnoho čínských studentů jsou často vyslanci rodiny, kteří jí mají zajistit lepší budoucnost. Celá rodina se tak často obětuje pro jednoho jejího člena, který potom cítí velkou odpovědnost.
Kolega z Číny mi vysvětloval, že na počet studentů je u nich velmi malé množství prestižních univerzit, jenže v Asii se na jméno absolvované vysoké školy klade velký důraz.
Soutěživý přístup navíc často podporují samotní profesoři, kteří zadají stejný projekt třeba i třem studentům současně, a ovoce pak sklízí jen ten, kdo ho dokončí nejdřív a s nejlepšími výsledky. Není tedy výjimkou, že si doktorandi vzájemně škodí. Od několika asijských studentů jsem tak slyšela, že si záměrně vybrali „západního“ profesora, protože má celkově lidštější přístup.
Singapur je známý jako země zákazů, disciplína obyvatel je zde velmi důležitá. Dostat ránu rákoskou není obvyklé jen ve škole, ale i v armádě či domácnostech. Trestá se tady odhazování odpadků na zem, za prodej i konzumaci drog se uděluje trest smrti a homosexuální vztah vám vyslouží dva roky ve vězení.
Některé zákony jsou až bizarní, zakázaný je zde například prodej žvýkaček, trestné je i nesplachování toalety. Alkohol a tabák jsou velmi drahou položkou, je na ně totiž uvalená velká daň, tzv. daň z hříchu.
Celkově pro mě byla stáž velkým obohacením jak osobním, tak profesním. Profesor Pumera je jedním z nejinspirativnějších lidí, co jsem v životě potkala, člověk nesmírně inteligentní a energický. Stáž mi rozhodně dodala větší profesní sebevědomí a odvahu, inspirativní byla rovněž efektivita, s jakou tamní výzkumníci pracují.
Autorka je doktorandka Fyziologického ústavu Lékařské fakulty MU.
