Emil Holek studuje archeologii na Filozofické fakultě MU a v létě strávil tři týdny povinné praxe na archeologickém průzkumu. To znamenalo hlavně celodenní úmorné kopání a prohledávání půdy, výsledkem byl ale třeba významný objev neolitické kamenné pece. Jak vypadá týden letní výuky v terénu?
Emil Holek má za sebou první ročník studia archeologie. To s sebou kromě převážně teoretické výuky nese i povinnou praxi během každého léta tříletého bakalářského studia. Tu první absolvoval letos v červenci na archeologickém nalezišti Těšetice-Kyjovice na Znojemsku.
„Výzkum na této lokalitě provádí Masarykova univerzita už od roku 1956. Mysleli jsme, že už tam pomalu budeme končit, ale ukázalo se, že jsme tak v první třetině,“ vysvětluje Emil.
Místo, kde se průzkum a v současnosti i studentské praxe odehrávají, je na první pohled obyčejné pole, které se mírně svažuje k rybníku a k cestě a kde jsou dnes snad jedinou zvláštní věcí haldy hlíny, které za svou prací archeologové zanechávají. Jinak ale na povrchu není nic vidět, z hlíny nic nečouhá.
„Místa, kde by se mohlo nacházet něco historicky cenného, poznáváme třeba podle anomálií v růstu rostlin nebo podle rozdílů v tání sněhu. Občas také něco vyleze na povrch při orbě,“ líčí student.
Od šesti na nohou
Na praxi se i se svými spolužáky musel dostavit už v neděli večer na nedalekou základnu. Je to logické, protože následujícího dne musí už v sedm hodin stát připraven na ploše. Tak se mezi archeology říká kusu půdy, kde probíhá výzkum. Budík tak Emilovi zvoní už v šest hodin ráno. Po snídani vedoucí výzkumu rozdělují práci a většina studentů jde na plochu. Tam se rozdělí mezi dva čtverce pět krát pět metrů, jejichž průzkum je potřeba během následujících tří týdnů dokončit.
„V každém čtverci se vždy rozměří kvadranty metr krát metr a v nich pak zhruba po trojicích probíhá průzkum. Nejprve je ale potřeba odstranit vrstvu ornice,“ říká Emil.
Jeden ze studentů se hned vrhne na detailní překopávání ornice, protože už v ní se teoreticky dá něco zajímavého objevit. Ostatní musí v každém kvadrantu provést fosfátovou analýzu a teprve potom mohou pokračovat v odstraňování půdy, které je ale relativně pomalé, protože probíhá po vrstvách a z každé z nich musí studenti odebrat vzorek.
Jakmile se někomu podaří narazit na cokoliv jiného, než je hlína, musí to nejprve pečlivě zaměřit a následně vyjmout ze země. Takový průzkum pokračuje až na podloží, kde už je jasné, že nic dalšího být nemůže. Jsou to ale hodiny a hodiny na přímém slunci uprostřed pole, kde byste v létě stín hledali marně.
Objev neolitické pece
Denní režim na ploše je narušen jen pauzami na oběd a večeři a končí až pozdě večer. Určitým ozvláštněním je služba, kterou má každý den jedna dvojice studentů. „Služba má za úkol uklízet, umývat nádobí nebo rozdávat obědy. Když ale svoje povinnosti dokončí, vrací se zase na plochu k archeologické práci,“ vysvětluje Emil.
Během jeho třítýdenní mise byla objevena spousta střepů a kostí, neolitický brousek a hlavně kamenná pec, datovaná do mladší doby kamenné. Její objev vyvolal všeobecné nadšení a přilákal i televizní štáby.
„Původně jsme si mysleli, že její hloubka bude asi pětadvacet centimetrů, nakonec ale byla pec hluboká celý jeden metr. Její odhalování se tak značně protáhlo, ale vyplatilo se to. V rámci sídliště, které se na místě před osmi tisíci lety nacházelo, se nám podařilo toto místo interpretovat jako samostatné hospodářské zázemí,“ popisuje výzkumný úspěch mladý archeolog.
Během práce se ale nezaměřuje jen na velké objevy, zachytit je potřeba každou maličkost, která může o historii místa něco prozradit. Část praxe tak Emil strávil také u plavicí linky, která umožňuje v už přebrané půdě zachytit třeba jen drobné uhlíky nebo zbytky rostlin.
Praxe každé léto
Po týdnu práce mají studenti možnost odjet na víkend domů a načerpat energii na další odhalování historie. Pokud však chtějí, mohou na základně zůstat. Emil odjíždí domů do Letovic, kam ostatně dojíždí z Brna každý den i během semestru. Na rozdíl od slavného naleziště, kde už Emilovi předchůdci objevili třeba starověký rondel, to má ze školy domů jen něco přes půl hodiny, pokud zrovna jede rychlík.
Pokud Emil zrovna netráví čas zavrtán v hlíně nebo v knížkách, našli byste ho nejspíš za stolem s lepidlem a barvami. Věnuje se totiž modelařině, která skvěle doplňuje jeho zájem o historii. V prodejně s modely je častým hostem.
Příští léto ho čeká praxe v lokalitě Pohansko u Břeclavi, kde se v devátém století nacházelo velkomoravské hradiště, o rok později potom bude na zřícenině hradu Rokštejn u Panské Lhoty. Mezi tím se ale na praktickou práci v terénu musí teoreticky připravit. Výuka přitom zdaleka není nudná či jednotvárná, jak by si neznalí oboru možná mohli myslet.
„Průběžně máme předměty zaměřené na archeologii daného období, k tomu jsou vždy semináře, ve kterých hodně diskutujeme. Zajímavé jsou pak předměty zaměřené na hmotnou kulturu, kde se učíme, jaké se kdy nosily spony, jaké se používaly zbraně či jaká se vyráběla keramika,“ popisuje se zápalem Emil.
Studenti archeologie nejsou ochuzeni ani o laboratorní předměty, byť ty se poněkud liší od typických cvičení třeba takových chemiků či mediků. Budoucí archeologové se v nich učí zkoumat kosterní nálezy, analyzovat keramiku nebo provádět různé způsoby dokumentace terénu a nalezených předmětů. Úzce zaměřené předměty se pak věnují třeba pohřebištím nebo dennímu životu lovecko-sběračské komunity v paleolitu.
