Střední školu člověk zpravidla studuje poblíž domova, na vysokou ale většina vyrazí do světa a jinak to není ani na Muni, kde studují lidé z různých koutů Česka nebo ze Slovenska. Opuštění rodného hnízda středoškoláci často toužebně vyhlížejí, není ale vůbec neobvyklé, že ono nejlepší období života může hlavně na začátku trochu zkalit stesk po starých kamarádech a rodině.
Své o tom ví studentka pedagogiky a sociální práce Barbora Hájková, která se do Brna přestěhovala jednak kvůli škole, jednak protože se chtěla osamostatnit. I přesto, že už předtím rok žila sama, nešlo všechno tak hladce.
„Během roku před vysokou, kdy jsem žila sama bez rodičů, jsem si našla mnoho přátel a bylo pro mě velmi složité je přesunem do Brna opustit,“ přiznává se Barbora. Do moravské metropole se měla přestěhovat s nejlepší kamarádkou a přítelem, kamarádka se ale na vysokou nedostala a s přítelem se rozešli.
„Tehdy jsem zůstala v Brně už úplně sama. Je pravda, že jsem tu znala pár lidí, bydlela jsem se sestrou a měla i spoustu spolužáků, jenže ti nebyli zpočátku přátelé. I ostatní Brňáci, které jsem znala, byli spíš kamarádi mojí sestry než moji,“ popisuje svoje pocity studentka, která naráz osaměla, trápila se a kromě práce a školy nikam nechodila.
Až časem se jí podařilo začít chodit ven se spolužáky, z nichž se stali její přátelé. „Chvíli to sice trvalo, ale teď už domů v podstatě nejezdím. Teď už jsem doma tady v Brně,“ usmívá se Barbora.
Obdobně na tom byl i Roman Matulík, student informačních studií a knihovnictví. „Na jednu stranu jsem se cítil velmi dobře: svoboda a nevázanost, řešil jsem si všechno sám. Byly to super časy, hlavně ty začátky, kdy jsem byl ze všeho nového nadšený. Na druhou stranu jsem brzo začal pociťovat odloučení,“ popisuje svou zkušenost Roman. Měl totiž vždycky velmi dobré vztahy se svou rodinou.
„Chyběly mi ty jejich úsměvy a to, že byli vždycky doma. Stále jsem se s nimi mohl bavit o věcech, které mě trápily, nikdy mi neřekli ne a vždycky podali pomocnou ruku,“ vysvětluje student.
K problému se ale postavil čelem a zkusil všechno ve své hlavě otočit. „A povedlo se. Výsledek je, že si užívám svobodu, ale o to víc se vždycky těším domů. Rodiče a prarodiče rád vidím a s něčím jim pomůžu.“
Co radí psychologové
S podobnými pocity se nesetkává zrovna malé množství lidí a rozhodně není na místě se za ně jakkoliv stydět. Podle Aleny Slezáčkové z psychologického ústavu na filozofické fakultě se může jednat o více fenoménů, které se s těmito pocity pojí.
„U někoho mohou převládat pocity stesku po nejbližších a známém prostředí, u jiného převažují pocity nejistoty pramenící z nutnosti osamostatnit se, převzít zodpovědnost za svůj život a zvládat nepředvídané situace,“ vysvětluje Slezáčková s tím, že o tom, jak studenti do studia vstoupí, rozhoduje celá řada faktorů.
„Patří mezi ně nejen kvalita rodinného zázemí a rozsah sociální sítě, zahrnující přátele, spolužáky ze střední školy či kolegy, ale také dosavadní zkušenosti s dlouhodobějším pobytem mimo domov. A samozřejmě také osobnostní vlastnosti,“ popisuje psycholožka.Například extroverti se adaptují snáze než introvertní lidé.
Negativní emoce se u studentů a studentek mohou projevovat různými způsoby. „Potýkají se nejen s pocity stesku a nejistoty, ale také se strachem ze selhání, s obavami z nenaplnění svých představ či z nesplnění očekávání do nich vkládaných druhými lidmi,“ vyjmenovává Slezáčková.
Kombinace těchto faktorů a nízkého sebevědomí pak může vést k pocitům méněcennosti, potřeby vyhýbat se společnosti a vyústit až v sociální izolaci ovlivňující výsledky studia. „Případným negativním myšlenkám a emocím je potřeba aktivně čelit, člověk musí dělat vše pro to, aby nepodlehl strachu z neznámého a nepropadl pesimismu,“ radí psycholožka.
A způsobů prevence existuje spousta. „Pro zvládnutí adaptačních těžkostí určitě platí zásada: být aktivní. Zapojit se do skupiny nových spolužáků, objevovat nová místa a možnosti a přistupovat ke všemu, co přichází s otevřenou myslí, bez předsudků a negativních očekávání.“
Slezáčková doporučuje také najít si všechny informace o úspěšném průchodu studiem, o pracovních, brigádních a volnočasových aktivitách. Pomoci může nejen rozvíjení nových vztahů, ale i udržování těch starých, které se tak stávají vzácnějšími.
„Důležité je naučit se umění rovnoměrného rozdělování času mezi studium a své koníčky a záliby, jež ke studentskému životu určitě patří,“ upozorňuje psycholožka. Dobré je se zapojit třeba do dobrovolnických aktivit: „Skrze pomoc a podporu těm, kteří to potřebují, můžou zřetelněji vystoupit kontury důležitých životních hodnot, které se stávají cennými ukazateli na cestě k vlastnímu seberozvoji.“
Příchod na vysokou školu je jedním z nejdůležitějších milníků v životě člověka. Podle Slezáčkové přináší nejen zvýšené nároky, ale také bohaté příležitosti pro osobní růst, ať už ve smyslu zvýšení odborných kvalit a kompetencí, anebo rozvíjení silných stránek charakteru. Pokud se student či studentka soustředí na pozitivní stránky vysokoškolského života, od praxí přes studentské spolky až po zahraniční stáže, je pravděpodobné, že se pocit naplnění a smysluplnosti dostaví sám.
Kde hledat pomoc
Pokud si ale opravdu nebudete vědět rady, můžete se vždycky obrátit na právě vznikající Poradenské centrum MU.
„V současnosti nabízíme osobní konzultace s psychologem v délce 50 minut nebo konzultace po Skypu v délce 30 minut. Do budoucna plánujeme i terapeutické skupiny. Každý student má k dispozici až pět konzultací, které mu hradí univerzita,“ vysvětluje manažerka centra Lenka Kříčková. Obracet se můžete přímo na ni na e-mail Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..
