Jsme šťastní, preferujeme pořádek a akcentujeme vlastní bezpečí a jsme zase o něco víc nesnášenliví vůči odlišným skupinám obyvatel. Takový obrázek současných Čechů dává rychlý pohled na výsledky výzkumu postojů a hodnot zveřejněného na začátku léta. Rychlý pohled ale nestačí. S našimi postoji a hodnotami je to daleko složitější.
Sociologové Masarykovy univerzity se do takzvané Evropské studie hodnot organizované už od roku 1981 zapojili poprvé v roce 1991. Od té doby sbírají spolu s dalšími evropskými zeměmi v pravidelných intervalech po devíti letech pohledy obyvatel na nejrůznější aspekty jejich života – rodinu, práci, náboženství nebo mezilidské vztahy. Výsledkem letošního sběru dat je obsáhlá pramenná publikace s názvem Hodnoty a postoje v České republice 1991–2017. Obsahuje 243 tabulek se spoustou informací, ale i spoustu otázek, které vyvolávají.
Základní sdělení je pozitivní. Z dat plyne, že Češi se za dobu konání výzkumu ještě nikdy necítili tak šťastně jako teď. Na konkrétní otázku odpovědělo 18 procent respondentů, že se cítí být velmi šťastní, a 72 procent respondentů, že jsou celkem šťastní (celkem 90 procent). Například v roce 1991 bylo velmi šťastných 7 procent respondentů a 71 procent respondentů celkem šťastných (v součtu 78 procent).
„Je to dobrá zpráva o české společnosti, která se tak z tohoto hlediska řadí k zemím, jako je Norsko, Francie, země Beneluxu nebo Švýcarsko, které vykázaly při podobném měření v roce 2008 obdobné hodnoty,“ okomentoval výsledky Ladislav Rabušic, vedoucí Ústavu populačních studií Fakulty sociálních studií MU, který výzkum zaštiťuje.
Šťastní, ale nesnášenliví
Podrobné aktuální srovnání bude možné, až výzkumníkům dorazí i aktuální data z ostatních zemí. „Očekáváme je snad do konce letošního roku,“ doplnil Rabušic.
Nikomu nevěř
V jiných ohledech se ale objevují negativní trendy. Lidé si například méně než dříve důvěřují mezi sebou. Na otázku, zda je možné lidem důvěřovat, odpovědělo kladně jen 23 procent oslovených, což je nejméně za dobu provádění výzkumu.
„Ve srovnání se západními demokraciemi je to značně nižší podíl, jinde se míra této takzvané interpersonální důvěry pohybuje kolem 40 procent. Příčinu je třeba hledat v jistém rozjitřeném klimatu na podzim roku 2017, které bylo způsobeno intenzivní volební kampaní, obviňováním představitelů Hnutí ANO ze zneužití dotací na Čapí hnízdo a hlasitou mobilizací některých představitelů politických stran proti ‚nebezpečí z imigrace‘,“ vysvětlil Rabušic.
Podle mínění sociologů se aktuální společenské klima výrazně odrazilo i v další baterii otázek a odpovědí týkajících se tolerance vůči specifickým skupinám obyvatel. Že lidé nechtějí mít stabilně za sousedy těžké alkoholiky nebo drogově závislé, to nikoho nepřekvapí.
Oblibě se v rolích sousedů netěší ani Romové. Když se výzkumníci ptali v roce 1991 poprvé, nepřálo si je za sousedy 73 procent respondentů. Později se číslo snížilo až na 40 procent, ale v poslední vlně dotazování se znovu dostalo až na 64 procent.
Proti všem jiným
Podstatné zhoršení ale sociologové zaznamenali u hodnocení lidí odlišné rasy, přistěhovalců, muslimů a židů. „Česká společnost byla během několika generací zbavena zkušenosti s jinakostí, zejména etnickou a náboženskou. Přesto i dlouho po sametové revoluci nebyl podíl odmítavých postojů převažující. Teprve v roce 2008 a zejména v poslední vlně výzkumu vidíme změnu. V diskusi o tom, zda protimigrační rétorika politiků odráží postoje voličů, nebo je spíš nezodpovědně podněcuje, tato data znamenají spíš argument pro druhou variantu,“ naznačuje sociolog Petr Fučík.
Data lze na první dobrou interpretovat tak, že Češi jsou národ nesnášenlivých lidí, kteří vedle sebe nesnesou nikoho, kdo se vymyká zaběhlému vnímání běžného slušného občana. To by ale podle Csaby Szaló, odborníka, který se celou svoji profesní kariéru zabývá identitou, migrací a mezikulturními vztahy, bylo příliš zkratkovité.
„Za nárůstem stojí hlavně události, na které lidé reagují. Je třeba to vidět v širším kontextu, obdobné nálady se projevují na západ i na východ od nás, není to jen český fenomén,“ myslí si Szaló, ale na jedno specifikum přece jen ukazuje. Tím je český nárůst netolerance vůči židům, tedy menšině, která se jako celek nijak zvlášť neprojevuje.
„Je to ilustrační případ toho, že když si potřebujete najít nepřítele, nepotřebujete ho mít k dispozici fyzicky. Společnost se ocitla v nejistotě až úzkosti, která generuje nenávist, a různí lidé pak už jen hledají, vůči komu se vymezit. Vůči židům to jde lehce, protože historie antisemitismu tady je.“
Nejistota a úzkost má podle sociologů několik zdrojů: Migrační krizi, které si také kvůli útokům radikálů hlásících se k islámu všiml každý, což se povede jen u malého množství společenských témat. Přirozená lidská vlastnost je spíš věnovat se svému a podobné velké události nechat plynout.
„Ve středoevropském prostoru se to projevuje speciálně. Lidé utíkají do stavů lhostejnosti, protože v minulosti se co 20 let objevilo něco, co jim obrátilo život naruby, a skoro každá generace tak prožívá stavy znejistění, naděje a následného vystřízlivění,“ říká Szaló, podle něhož prožíváme období vystřízlivění právě teď.
Generace lidí, která v listopadu 1989 demonstrovala za lepší životní podmínky a možnost vypracovat se díky vlastní píli tak vysoko, jak jen to půjde, už zjistila, že to je někdy obtížné. Také deziluze z toho se projevuje na odmítání lidí z jiných kultur, vyznání a migrantů, protože by z už tak malého společného koláče mohli ještě ukrajovat.
Odklon nebo příklon k náboženství?
Mimochodem právě v otázce náboženství se projevuje rozpor. Že se hlásí k nějakému náboženství, deklarovalo v aktuálním výzkumu jen 25 procent populace, historicky nejméně od doby, kdy se data sbírají. Jenže právě na náboženství a křesťanské kořeny se odpůrci migrantů a menšin odvolávají často.
„Dává to smysl. Pokud se domnělá protistrana prezentuje z pozice náboženství jako muslim, těžko může druhá strana reagovat sebeurčením Moravana. Pak je nutné vytáhnout i křesťanské kořeny, přestože daný člověk náboženství nijak nepraktikuje. Hlavní je vymezit se, vytvořit opozici,“ zdůrazňuje Szaló.
Odborníci dávají šíření nesnášenlivých nálad za vinu také médiím. Szaló speciálně upozorňuje na sociální sítě, které daly lidem možnost prezentovat svoje názory veřejně a nemuset přitom opustit vlastní byt nebo vystupovat někam na pódium. Neustálé diskuse na různých fórech navíc společnost pořád udržují v napětí a připravenosti k akci.
Na otázku, zda je možné udržet tento stav trvale, nebo to naopak společnost dovede do letargie, ale sociologové odpověď nemají. „Sociologie je totiž věda o tom, co je a ne o tom, co bude,“ poznamenává Rabušic.
