V lepších podmínkách a s laboratořemi, které široko daleko nikdo nemá, dělají archeologové z Masarykovy univerzity věci, které jsou úplným opakem zaprášené vědy.
Budova v Joštově ulici není pro většinu univerzity moc známá. Samostatný pavilon s označením M sloužil dlouhá léta medikům, když ještě sídlili na Komenského náměstí. Poslední roky se v něm střídala různá pracoviště filozofické fakulty podle toho, kde se zrovna rekonstruovalo v hlavním areálu fakulty v ulici Arna Nováka.
Teď je z pavilonu po dvouleté přestavbě něco jako chrám moderní archeologie. Nevěříte? Přesvědčit se můžete na následujících řádcích nebo i osobně. Tamější muzeologové plánují organizovat pravidelné výstavy pro veřejnost přímo v budově.
„Archeologie se neuvěřitelně posunula už jen za tu dobu, co v oboru působím já. Prohloubila se interdisciplinarita, takže my dnes intenzivně spolupracujeme s nejrůznějšími částmi naší univerzity i subjekty mimo ni,“ říká vedoucí ústavu Jiří Macháček, který začal svoje doktorské studium v roce 1995. A rovnou zdůrazňuje, jak specifickou disciplínou archeologie je.
„Žádný jiný obor asi nemá tolik přesahů. My se zabýváme lidskou společností a jejím vývojem, vztahy mezi lidmi navzájem i vztahy mezi lidmi a přírodou, a to navíc z perspektivy historie vývoje celého lidstva,“ vypráví vedoucí ústavu, jenž před 90 lety v době svého založení začínal se třemi studenty a měl dva zaměstnance. Dnes má studentů asi 180 a kmenových zaměstnanců 30, přitom ještě před pár týdny sídlil v obdobně velkých prostorách jako v začátcích a laboratoře měl ve sklepích.
„Řadu laboratoří jsme měli už dřív, jely ale v jakémsi provizoriu. V nových podmínkách jsme někde úplně jinde,“ pousmívá se Macháček. Bere to jako příslib do budoucna, protože všechna moderní technika by měla přitáhnout ještě víc nových kolegů ze zahraničí.
Pod zem bez kopání
Jedno z důležitých míst budovy je hned v suterénu pavilonu M, i když laboratoř to úplně není. Je to sklad, kde má Peter Milo, zdejší expert na geofyzikální metody používané v archeologii, uloženou techniku. Jezdí s ní na výzkumy po celém světě.
Milo pracuje hlavně s magnetometry a georadary, které odhalují, co je pod zemí, aniž by bylo nutné do ní kopnout. „Dostal jsem se k tomu úplně náhodou, když jsem před lety dělal doktorát ve Frankfurtu nad Mohanem. Tehdy se používaly magnetometry s jednou sondou a mě zaujalo, co to všechno může umět, tak mi vedoucí řekl, ať se do toho pustím,“ vzpomíná na začátky v oboru.
Jeho práce vypadá tak, že s přístrojem projde konkrétní lokalitu a dostane kvanta hodnot poukazujících v případě magnetometru na nižší nebo vyšší magnetičnosti podloží. Pokud je v zemi něco, co se liší od svého okolí, přístroj to zaznamená a Milo to dokáže zhmotnit až do podoby mapy terénu. „Například obyčejná hlína je méně magnetická než ta vypálená. Díky tomu dovedeme najít staré pece,“ popisuje.
Technologie udělala za léta, co s ní pracuje, ohromný skok. Sám má magnetometr s deseti sondami a ve světě už se pracuje i s přístroji se 16 sondami, které se navíc vozí za čtyřkolkou, takže za den práce nezmapuje jeden hektar krajiny, ale třeba i 15 hektarů. Nástroje, s nimiž původně pracovali hlavně geologové, se také uživatelsky vyvinuly. Milovi se tak postupem času obrátilo, jakou část svojí práce tráví v terénu a jakou zpracováváním dat za počítačem. Zatímco kdysi převládalo to první, dnes je to spíš to druhé.
V různých podmínkách se ale používají různé přístroje, neexistuje jeden univerzální. „V Guatemale jsme například měřili místa, kde se nacházely pyramidy a chrámy. Stavěly se z vápencových bloků, jenže v dané lokalitě se zrovna nacházel i lom, odkud se materiál získával, takže nebylo jasné, co je ještě lom a co už to, co hledáme. Když jsme ale použili elektrické odporové metody, fungovalo to perfektně. Využili jsme toho, že kámen použitý na stavbu má jinou porozitu,“ vysvětluje odborník, kterého si dnes najímá i spousta stavařských firem a soukromých subjektů.
Milo bývá často první, kdo zkoumá půdu, na které se mají stavět velké stavby typu dálnic. Archeologický výzkum je v Česku povinný ze zákona, jenže když se na místě nějaké památky najdou, umí to s postupem prací na veřejné zakázce pěkně zatočit. Proto se firmy snaží co nejvíc plánovat a právě geofyzikální metody jim v tom pomáhají.
„Před třemi lety si nás takto zavolali kolegové, kteří pracují v Předmostí u Přerova, kde se stavěla dálniční křižovatka. Věděli, že pod zemí nějaká archeologie je, a měli dopředu domluvený harmonogram prací. Naše měření ale ukázala, že rozsah a intenzita archeologického osídlení je mnohem větší, než se původně čekalo, byl tam jeden objekt vedle druhého,“ popisuje expert jedno z největších překvapení, jaké kdy zažil. Archeologové následně dostali delší čas i více financí na průzkum.
Historie vyčtená z šípů a kamenů
Jen pár kroků od skladu geofyzikální techniky a depozitáře je nejlépe vybavená traseologická laboratoř ve střední Evropě, kde se identifikuje způsob výroby a využití například pravěkých nástrojů a zbraní. Ludmile Kaňákové Hladíkové, která laboratoř vede, se povedlo analýzou projektilů z doby bronzové například zjistit, že lidé, kteří šípy používali, je neměli primárně pro lov, ale hlavně pro boj.
O pár dveří vedle leží pro změnu kamenné poklady. Antonín Přichystal sem umístil sbírku kamenných surovin používaných v pravěku a raném středověku, která je největší svého druhu na území bývalého Československa. V takzvané národní litotéce jsou uložené suroviny na štípané nástroje, broušené sekery a sekeromlaty nebo horniny používané ke zhotovování mlecích kamenů.
Za dalšími dveřmi v nové budově se už pracuje přímo s lidskými výrobky. Do laboratoře pokročilé dokumentace se dostává většina artefaktů, které archeologové najdou na výzkumných lokalitách Pohansko u Břeclavi, Těšetice nebo Rokštejn, ale i v zahraničí. Vojtěch Nosek a jeho kolegové je tady nafotí a popíšou, dělají z nich digitální 3D modely nebo vytváří kopie artefaktů na 3D tiskárně.
„Náš ústav je docela jedinečný v tom, že při výzkumu se tady vždycky testovaly nové technologie. Třeba Pohansko bylo jedno z prvních míst, kde se používala černobílá fotografie a fotokomora byla i přímo na lokalitě. Obdobně dnes zavádíme 3D technologie,“ popisuje proměnu oboru Nosek.
V archeologii jako celku ale nejsou změny tak rychlé, jak by si člověk myslel třeba při koukání na dobrodružné filmy. Nejnovější technologie používají hlavně inženýři nebo medicína. Archeologové všude na světě pak jejich nástroje ohýbají pro svoje účely. „I když se dělá nový software, firmy ho netvoří přímo na míru archeologům, to by se jim nevyplatilo. Pokud něco vznikne vyloženě pro potřeby oboru, vytvoří si to většinou archeologové sami,“ líčí situaci Nosek, jemuž prošly pod rukama už tisíce nálezů.
Základ je důkladné nafocení ze všech možných úhlů a stran, aby se pak při analýze nemusel brát artefakt do ruky, zbytečně se neničil a pracovalo se už jen s daty. Ještě před pár lety si pracovníci laboratoře mysleli, že 3D skenery zcela nahradí fotoaparát, ukázalo se ale, že fotogrammetrie je flexibilnější a obdobně přesná. „Datové formáty, které získáme z foťáku, jsou použitelné daleko univerzálněji,“ zjistil Nosek, který stejná data posílá i do nového holografického projektoru, který je v budově také.
Staré nádoby se skládají jako puzzle
Než se nálezy dostanou k Noskovi, budou ale často ještě před tím mířit do dvou prostorných místností v patře, kde mají archeologové laboratoř pro konzervaci nálezů. V ideálním případě je studenti v létě na praxích vykopou a na podzim ve výuce očistí a znovu poskládají dohromady. Tedy pokud to množství střepů umožní. Hlídat je a vést při tom bude Tereza Zemancová, vystudovaná keramička a restaurátorka.
Jejím úkolem je převzetí nálezů, jejich kompletace nebo třeba doplnění nádob tam, kde kousky chybí. „Je to skvělá práce. Nejraději mám, když se nádoba najde například v hrobě. Je celá rozpadlá, ale já ji pak složím a říkám si, že jsem po stovkách nebo tisících let první člověk, který ji takhle vidí. Předtím ji totiž viděl už jen ten, kdo ji do hrobu vkládal,“ líčí nadšeně Zemancová, zatímco sedí v místnosti, kde je k dispozici hrnčířský kruh i pec.
Když vypráví, za zády na stole má žlutočerveně pomalovanou slepenou nádobu, které by laik možná nevěnoval pozornost. Po bližším prozkoumání ale zjistíte, že to je pozoruhodný reprezentant moravské malované keramiky, takže věc stará možná i šest tisíc let.
Lepení objektů do jejich původního tvaru je velká výzva. Za několik desítek let prací se používané materiály úplně obměnily. Ještě v 70. letech minulého století se používala přírodní lepidla vyrobená z pryskyřice, brouků nebo želatiny. Jenže časem se ukázalo, že vypraskává a degraduje, takže v depozitářích se všechno hroutí. Želatina navíc ve vlhku bobtná.
„Dnes se používají disperzní lepidla, ale třeba i obyčejný Herkules je skvělý. Jejich výhoda je, že se krásně pojí, ale zároveň se dají jednoduše odstranit vodou,“ popisuje Zemancová a oči jí sjedou na objekt pod rukou na stole, který by raději neviděla. Pochází z 90. let, je slepený kanagonem, a musí se celý udělat znovu. Tahle pomůcka při lepení byla slepá vývojová cesta. U těch dnešních už se má za to, že by měly zajistit trvalé výsledky.
