Prolomit standardní česko-německý příběh a osvěžit debatu o odsunu Němců. To je cílem švýcarského historika Adriana von Arburga z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Spolu s kolegou Tomášem Staňkem ze Slezské univerzity v Opavě vydává osmidílnou edici komentovaných dobových dokumentů, jež zachycují proměny českého pohraničí po druhé světové válce.
>> čtěte také Téma: Co přineslo poválečné vysídlení Němců
Dala by se vámi vydávaná dokumentace považovat za jakési vyvrcholení reflexe poválečného odsunu Němců?
Vydáváním edice Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951 rozhodně nechceme říct poslední slovo. Naším cílem je naopak rozšířit základnu pro další reflexi. Za posledních dvacet let vyšla už celá řada knih o odsunu, jsou to ale často kompilace plné chyb. Během deseti let jsme proto prošli šedesát českých archivů, abychom osvěžili debaty nejen mezi historiky, ale i ve společnosti, dodáním mnoha nových pohledů a faktů. Výsledkem je komentovaná osmisvazková dokumentace, která zahrnuje více než tři tisíce pramenů, z nichž většina nikdy nebyla publikována.
Současná úroveň debaty o odsunu Němců se vám tedy nelíbí?
Diskurzy, které tady kolují už dvacet let a na západě ještě déle, jsou pořád stejné a v zásadě jen dva. Jeden přístup se omezuje na morální rovinu poválečných událostí a druhý klade důraz na právní stránku věci a snaží se odsun buď legitimizovat, nebo delegitimizovat. To jsou ale dost zúžené perspektivy.
O čem bychom se podle vás měli bavit?
Debata by měla být širší. Nemluvit jen o excesech, jak je módou v poslední době, kdy se vytáhnou na světlo jednotlivé případy typu Dobronín a medializují se jako detektivka bez vysvětlení celého kontextu. Mělo by se zdůrazňovat, že nejde jen o samotný akt odsunu, který je možná dramatický, ale pro dnešní společnost daleko méně relevantní než to, co se dělo potom – tedy znovuosidlování pohraničí. I to je naším cílem – prolomit standardní česko-německý příběh. To, co se v pohraničí po roce 1945 dělo, je příběh, který se týká i řady dalších etnických a etnokulturních skupin.
Narazili jste při pátrání v archivech na něco, co boří nějaký zavedený mýtus?
Pokud jde například o divoký odsun, našli jsme celou řadu pramenů, které ukazují, že to nebyl žádný převážně živelný proces, ale že vše bylo od začátku plánováno a řízeno politickým ústředím a československou armádou. V edici se například nachází zápis z vojenské porady ze začátku června 1945, kde prezidenta Beneše informuje ministr obrany o prvních zkušenostech s odsunem, Beneš poslouchá a pak říká: „Jen tak dál, jen dejte pozor, aby se neodsouvali do americké zóny, abychom se nedostali do problémů se Spojenci.“ Beneš odsun nejpozději k tomuto termínu schválil a je to protokolováno. Není tedy vůbec možné říci, že o tom nevěděl. Naopak, jak dokládají další prameny, byl každodenně informován.
Kde vidíte kořeny vysídlení Němců? Většinou se mluví hlavně o protektorátu.
Rozhodně to nezačalo až protektorátem ani mnichovskou dohodou, jak je slyšet často v České republice. Samozřejmě že jsou obě tyto události pro odsun klíčové, ale příběh má své počátky o více než století dříve. Kořeny totiž leží v etnickém nacionalismu, ve víře, že české země jsou jen území Čechů, a že tudíž jenom Češi mají svébytné právo tu žít a všechno jiné je nenormální. Podobně exkluzivní nárok existoval i na německé straně a naplno se prosadil od konce třicátých let. S osudnou iluzí, že lidi je třeba zaškatulkovat podle nějakých pseudoobjektivních kritérií, tedy podle takzvané etnicity, se setkáváme v Evropě dodnes. To je ale cesta do pekel. Dříve nebo později z tohoto umělého rozdělování společnosti vzniká napětí, které představuje překážku k tomu, aby se lidé prostě jen cítili jako rovnoprávní a loajální občané svého státu.
Vysídlení obyvatelstva podle etnických kritérií je tedy novinka posledních dvou století?
Nucené přesuny lidí známe už z babylonských dob. Dlouho v historii k jejich legitimizaci sloužily náboženské důvody. Teprve kolem poloviny 19. století se etablovalo etnické vnímání sebe a „těch druhých“, je to tedy velmi novodobý jev, rozhodně nejde o nic, co by bylo dáno jaksi Bohem a je nezměnitelné. I tady ve střední Evropě bychom si konečně měli uvědomit, že projekt etnického nacionalismu skončil ohromným fiaskem. Klíčový byl ten okamžik, kdy se stát začal angažovat jako manažer objektivně nedefinovatelných identit, a to v domnění, že kategorizace lidí podle národností je něco smysluplného a potřebného. Ale za trapnou a dětinskou snahu, aby člověk „věděl“ nebo jednoznačně deklaroval, jestli je Němcem, Čechem či Romem, za to platily miliony lidí velmi těžce, často i životem. Přitom je taková humanitní zoologie úplně zbytečná. Je legitimní a z hlediska administrativy i nutné, aby státní autority věděly, jaké mají občané mateřštiny, jestli obyvatelé dodržují zákony a ústavu. Ale jaké mají přesně identity? Respektujme to jako jejich soukromou věc.
Když jsme u identit. Jak jste se ze Švýcarska dostal zrovna do České republiky ke zkoumání odsunu Němců?
Poprvé jsem se do České republiky dostal před osmnácti lety. Seznámil jsem se tady s jednou slečnou, se kterou jsme navštěvovali její prarodiče v Teplicích. Už od první návštěvy jsem vnímal, že pohraničí je zcela specifická krajina a hned se u mě vynořila otázka, proč je to tak, co se tady odehrálo a jak to bylo možné. A dodnes se na to snažím najít odpověď.
