Zdeněk Bochníček má učitelské povolání skutečně rád. Na přírodovědecké fakultě učí studenty učit fyziku už dvacet let. Protože ale sám cítil, že mu chybí zkušenost ze střední školy, na tři roky si vzal pod svá křídla jednu třídu na gymnáziu. Nelitoval. Může teď říkat: já jsem to dělal takhle.
Věnujete se převážně odborné didaktice fyziky, přesto jste si sám na vlastní kůži vyzkoušel učení na střední škole. Co vás k tomu vedlo?
Na fakultě samozřejmě využíváme externistů ze středních škol, aby měli naši studenti kontakt se skutečnou školskou praxí. Ale protože učím nejenom onu fyziku, ale i to, jak ji učit, připadal jsem si občas takový nejistý, když jsem jim vykládal, jak na to. Sám jsem totiž praktickou zkušenost z nižších stupňů vzdělávání neměl, aspoň ne se soustavným učením průměrné středoškolské populace. Odhodlával jsem se ale docela dlouhou dobu.
Kde jste nakonec začal učit?
Obešel jsem několik škol, jestli by si mě nevzali. I když jsem se setkal se vstřícným přístupem na více školách, z osobních důvodů jsem se rozhodl pro gymnázium na Křenové. Dostal jsem na starosti celou jednu třídu a učil jsem ji fyziku od prvního až do třetího ročníku dvě až čtyři hodiny týdně.
Jak na to vzpomínáte?
Bylo to výborné, protože jsem si vyzkoušel to pravé učitelství, při kterém máte možnost lidi formovat. Je to něco úplně jiného než na vysoké škole, kde promlouváte už k dospělým hotovým lidem. Na gymnáziu jsem začínal s patnáctiletými dětmi, což je ještě poměrně tvárný věk.
Co vám tato zkušenost přinesla?
Myslím, že mám teď větší cit a odhad, co se dá studentům říct, aby byli schopni to přijmout a pochopit, a lépe rozpoznám, co je pro ně naopak příliš obtížně a komplikované. Určitě jsem také více pochopil, co to znamená udržovat kázeň, jak najít ta správná pravidla a vůbec vymezovat přístup ke studentům, aby člověk nebyl příliš autoritativní, ovšem ani příliš kamarádský, a aby se vytvořila atmosféra vzájemného respektu. Dodalo mi to každopádně pocit sebevědomí, když mohu říct: já jsem to dělal takto.
Co je důležitější, aby si budoucí učitel odnesl z vysoké školy: Být spíš odborníkem, nebo schopným didaktikem?
Jedno bez druhého určitě nejde. Výuka by nefungovala, kdyby studenti poznali, že tomu učitel nerozumí. Neměl by šanci pozitivně působit a žáky oslovit. Způsob vyvážení těchto dvou prvků je ovšem diskutabilní. Musíte samozřejmě umět o dost víc, než učíte, sám jsem ale poznal, že práce učitele nespočívá pouze v předvedení precizního výkladu, ale i v komunikaci se studenty.
Dá se naučit učit?
K učitelství musí mít člověk aspoň trošku nadání. Nemusí být mimořádné, ale pod rukama mi prošli i studenti, u kterých jsem poznal, že nemají osobnostní vlastnosti pro to, aby toto povolání dobře zvládali. A na druhou stranu sem chodí studenti, kteří by byli dobří učitelé i bez oné pedagogicko-psychologické přípravy. To ale neznamená, že obecné vzdělání je zbytečné. Naopak si myslím, že zvlášť v dnešní době je důležité načerpávat na vysoké škole znalosti z této oblasti více než dříve. Mladí lidé jsou stále sebevědomější, mají mnoho zájmů a dostupných zdrojů informací a učitel již zdaleka není takovou autoritou, jako býval. Jeho práce je v tomto mnohem obtížnější, není automaticky někdo, a to nejen ve vztahu ke studentům, ale i k rodičům.
Jaký by měl být správný učitel?
Na to se velmi obtížně odpovídá. To hlavní, na co jsem sám myslel, když jsem učil na střední škole, bylo zůstat spravedlivý. Z vlastní zkušenosti i z vyprávění různých dětí z okolí vím, že když vycítí jen malou nespravedlnost, vnímají to mnohem intenzivněji, než by si učitel pomyslel. Nevinná poznámka nebo jen náznak neférovosti mohou vyvolat velmi negativní emoce. Samozřejmě že někteří studenti jsou vám víc sympatičtí než jiní, nesmíte to ale dát v žádném případě najevo.
Zaměřujete se na didaktiku fyziky. Jak se vyrovnáte s tím, že jsou přírodní vědy trochu otloukánkem? Říká se, že jsou na středních školách nezáživné, protože jsou odtržené od reality.
Fyzika je krásná věda, a když v nějakých anketách čtu to, co říkáte, zní mi to velmi absurdně. Je to přírodní disciplína, která popisuje realitu, tak jak by od ní mohla být odtržená? Proto když jsem učil na střední škole − a vedu k tomu i své studenty zde −, vždy jsem se snažil, aby to, co se probírá, bylo odrazem nějakého jevu v realitě, ideálně v běžném okolí. Tedy abych nevzbuzoval jen zájem o nějaký zákon, ale aby i čísla, se kterými se pracuje, byla zajímavá a skutečná. Na fyzice je fascinující, že dokáže relativně jednoduchými modely vytvořit dobré odhady reálných věcí.
Co vás samotného na učení baví?
Je velmi uspokojivé, když vidíte ve tváři člověka, kterého učíte, že pochopil. Podobný pocit radosti zažívám velmi dlouho, protože už na základní a střední škole jsem hodně doučoval a bavilo mě, když mi pak onen člověk řekl: to je tak jednoduché. Ohromně zajímavé je také přemýšlet nad tím, jak něco vyjádřit, hledat analogie a příklady. Musím se přiznat, že mě to baví víc než vědecké bádání.
Je nezbytné, aby měl učitel dobrý vztah k dětem?
Rozhodně musí mít děti rád. Samozřejmě ne nějakým kriminálním způsobem (směje se). Děti poznají, když k nim pedagogové nemají vztah, a to určitě nevede k ničemu dobrému. Kdo děti rád nemá, ať je raději neučí.
