Pamatujete si, čím jste chtěli být ve školce nebo na prvním stupni základní školy? Jen málokdo si tehdy neprošel stádiem: „Paní učitelka“. Linda Sukupová byla tentýž případ, na rozdíl od jiných jí ale tahle dětská touha zůstala. Dnes pomalu dokončuje magisterské studium na filozofické fakultě a má za sebou první rok v roli zmíněné paní učitelky.
„Vždycky jsem chtěla učit, je to pro mě přirozené,“ vysvětluje svoji volbu Sukupová, která pracuje na Církevní střední zdravotnické škole v Brně, kde má na starost všechny hodiny občanské výchovy a ve dvou třídách i hodiny češtiny.
Najít práci prý nebylo jen tak. „Poslala jsem 67 životopisů, do Prahy a do Brna na střední odborné školy, protože na gymnázia jsem se ještě necítila. Nakonec se mi nejdřív ozvala moje budoucí škola z Brna a pak asi tři z Prahy,“ vzpomíná Sukupová, která absolvovala vloni v březnu pohovor a v dubnu už věděla, že práci dostala. „Bylo to ale hodně náročné. Ptali se i na maturitní vysvědčení a na pohovoru jsme rozebrali každou položku mého životopisu.“
Mladá učitelka přiznává, že první týdny v nové roli si musela hodně zvykat. Pořád si ještě není jistá, zda to, co žákům říká, je dostatečně pochopitelné, nebo zda to naopak není až příliš jednoduché. „Ono je totiž jednoduché naučit se něco na zkoušku a nechat učitele, ať to ze mě vytáhne. Sdělovat někomu totéž tak, ať to pochopí, už je těžší,“ podotýká rodačka z Otrokovic.
I vztah s jednotlivými třídami se vytvářel postupně. „Třeba prváci jsou ještě téměř děti. Dají se dobře motivovat a nemají cynismus čtvrťáků, kteří už jsou skoro dospělí. S těmi to bylo nejdřív těžké,“ vzpomíná Linda Sukupová, ale dodává, že i s nejstaršími studenty už si k sobě cestu našli. „Na plese už mě dokonce zvali k baru,“ směje se.
První příznaky nemoci z povolání?
Učitelkou chtěla být Linda Sukupová někdy od základní školy. A i když se najdou tací, kteří od svého vysněného povolání po kontaktu s realitou utíkají, ona to neplánuje. „Zatím naplňuje moje očekávání. Ale učím první rok, tak uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál,“ říká mladá vyučující, která relativní spokojenost přisuzuje také tomu, jaké hodiny má na starost. „Kdybych měla chemii, tak to mám určitě horší. Občanská výchova je přece jen taková povídací, já se v ní hodně snažím, aby mi žáci říkali svoje názory, a diskutujeme o nich.“
Snaží se používat moderní metody a být k těm, kdo ji na hodinách poslouchají, hodně otevřená. Přesto Sukupová kriticky přiznává, že už na sobě pociťuje příznaky, jakými svoje žáky trápí učitelky třeba o generaci starší. „Už teď nemůžu pochopit, jak je možné, že zapomenou něco, co jsem jim vysvětlovala před půl rokem,“ líčí naoko rozčíleně, ale je znát, že zatím to tak úplně nemyslí.
