I po dvaceti letech, kdykoliv se diskuse stočí k tématu rozpadu Československa, se Michal Vašečka, rodák z Popradu a sociolog z fakulty sociálních studií, cítí trochu rozpačitě. „Nie všetci Slováci boli za rozdelenie federácie. Väčšina z nich bola proti,“ zní obvykle jeho odpověď. On sám byl jedním z nich.
Michal Vašečka vyrostl v Bratislavě. Jeho matka je Polka a otec, ač Slovák, byl velkým zastáncem české kultury a československé federace. A tuto dvojí identitu předal i synovi.
„Bol som Slovák a zároveň aj Čechoslovák,“ říká Vašečka. Přesto mu někdy připadalo, že československé uvědomění není oboustranné a že Slovensko je pro Čechy spíš jakýsi apendix na východě. Slovní spojení typu „české peníze“ nebo „české Tatry“ jej pak dokázala pěkně zamrzet.
„Chcel som, aby Česi boli viac reflexívny, aby Slovákov vnímali nie len ako sympatických chlapíkov z východu, s ktorými je dobré si vypiť. Veď Československo bol náš spoločný projekt,“ bilancuje Vašečka.
Jako mladý zastánce federace měl Vašečka dokonce 28. října 1991 vystoupit v Bratislavě vedle Václava Havla, Václava Klause a ostatních zástupců federální vlády. Připravil si radikální pročeskoslovenský projev, na dvaačtyřicátého řečníka v pořadí se ale nedostalo. Mítink rozbilo několik nacionalistů, kteří začali po představitelích státu házet vajíčka, a tehdy devatenáctiletý student sociologie se je snažil naštvaně zachytit.
„Nechytil som ale vajce, ktoré trafilo Klausa,“ vzpomíná Vašečka a kroutí hlavou nad tím, jak se tak malé skupince podařilo mítink úspěšně narušit. „Ľudia na námestí mávali československými vlajkami alebo vytlačenými plagátmi s heslami Slušnosť, Znášanlivosť. Nacionalistov tam mohlo byť tak päť percent a celé to zničili,“ přemýšlí.
Mladý Vašečka o rok později odešel z bratislavské univerzity studovat sociologii do Brna. „Utiekol som z Bratislavy, lebo som sa už nemohol pozerať, čo so Slovenskom nacionalisti robia. Aké bolo moje sklamanie, keď som zistil, že moji českí spolužiaci to vôbec neprežívajú,“ říká slovenský sociolog.
Nacionalistické nálady ale sílily a dílo zkázy Československa završily volby v roce 1992, po kterých události nabraly velmi rychlý spád. Mečiar s Klausem dohodli rozdělení federace, a než si to mnozí Čechoslováci stačili uvědomit, stali se z nich Češi a Slováci. „Tú noc som bol s kamarátmi na Slovensku a všetci sme plakali. Bez sĺz to nešlo.“
„V januári 1993 náhle na diaľnici medzi Břeclavou a Kútmi postavili búdku ako colnicu a pamätám si na zdesenie v autobuse, keď pasoví úradníci začali kontrolovať preukazy,“ říká Vašečka. Ze dne na den přestala platit i měna a slovenští studenti z korun odstraňovali kolky, aby s nimi mohli platit v české části nedávného Československa.
Rozpad rozvířil i emoce mezi lidmi. „Nebolo veľmi príjemné v tom čase navštíviť Prahu a hovoriť tam po slovensky. Vtedy som tam jazdil pomerne často a radšej som prepínal do češtiny, aby ľudia nespoznali, že som Slovák,“ dodává Vašečka.
A rozdělení federace mělo důsledky i na mezinárodní úrovni. Zatímco Československo bylo ve světě známé jako nejvyspělejší země východního bloku, samotné Slovensko tuhle výhodu ztratilo. A to dokonce i v hokeji. „Slovenské hokejové mužstvo muselo hrať kvalifikáciu do skupiny C. Slovensko hralo s Bulharskom a zápas vyhralo 49:0, bolo to smiešne,“ vzpomíná Vašečka.
Když po dvaceti letech rozdělení hodnotí, přiznává, že samostatnému Slovensku předpovídal mnohem horší problémy, i když během prvních let si Slováci sáhli na hluboké dno. Obě země se ale z rozpadu oklepaly, emoce opadly a dnes spolu bez problému spolupracují. „Len si myslím, že ako Česko a Slovensko sme iba dva málo významné štáty. Ako Československo by sme hrali vyššiu ligu,“ míní Vašečka.
Dnes bydlí v Bratislavě a do Brna na tři dny v týdnu dojíždí. „Vďaka tomu vlastne žijem stále v Československu,“ říká se špetkou nostalgie Vašečka.
